Když se řekne základní škola, vybaví se mi kamarádky a moje velká lumpárna. Já jsem byla vždycky vzorná a poslušná jedničkářka. Stačilo mi dávat pozor a doma už jsem se učit nemusela, tak jsem měla čas i na pět kamarádek. Měly jsme „tajný klub“, scházely jsme se v kůlně na dvoře jedné nás, která měla moc hodné a chápavé rodiče, plkaly jsme u čaje a chodily na procházky se psíkem, který k té kůlně patřil. Po základce se náš klub rozpadl, protože jsme každá odešla na jinou střední školu, ale když jsme dosáhly čtyřicítky, založila jsem tradici každoročních vzpomínkových srazů.
Na tom posledním jsme vzpomínaly na to, jak jsem v devítce složila báseň na učitelský sbor, dodnes nevím, proč mě to napadlo. Ta básnička se jmenovala HOVNO a začínala:
Ve sborovně hovno leží,
celý učitelský sbor tam běží...
Byly v ní docela trefné charakteristiky jednotlivých kantorů, například biolog se ničeho neštítil a dětem všechno vysvětlil, výtvarnice ho malovala, zeměpisář hledal na mapě jeho polohu, fyzikář určoval hustotu, dějepisářka řekla: ,,To je kus, kdyby to tak viděl Hus!"
Dnes sama učím, tak vím, že bych se tomu jen zasmála a nedělala bych z toho takový skandál, jako tenkrát jedna uražená učitelka. Přitom na ni tam byl jen veršík, že to hovno chce zkomponovat, neboť učila hudební výchovu. Jenže byla komunistka, udělala z toho politický případ, požadovala vypátrání autora, exemplární potrestání trojkou z chování, zápis do posudku a nedoporučení studia na střední škole.
Vyšetřování probíhalo týden a já jsem byla podělaná strachem a nemohla jsem ani spát, rodičům jsem se bála to říci. Jediné moje štěstí bylo, že když jsem tenkrát básničku přinesla do školy, dala jsem ji opsat jen mým kamarádkám z klubu. Od nich si to lavinovitě opisovali ostatní ze třídy a pak i z ostatních tříd, aniž by tušili, kdo ji donesl. Básnička se tak rozšířila po celé škole během jediného dne, nejspíš to někdo opisoval i ve vyučování a bylo mu to zabaveno. Nikdo by nepředpokládal, že autorkou je nejvzornější žákyně. Takže když si ředitelka volala děcka do ředitelny, každý jí odpověděl, že si to opsal od souseda. Naštěstí mě samotnou do ředitelny nezavolali, asi bych nedokázala lhát tak, aby to na mně nepoznali. Nakonec to vzdali a já jsem zas mohla klidně spát. Ale na ty chvíle strachu už do konce života nezapomenu, bylo to pro mě velké ponaučení, že mám být příště opatrnější a víc zvažovat důsledky. Ale když nad tím tak uvažuji, asi mě to zas tak moc nepoznamenalo, jsem sice dodnes vzorňačka, ale také věčná recesistka. A taky občas ještě jdu hlavou proti zdi.
Bonda

Milá Bondo,
Nebyla by ta báseň celá????
Připomnělo mi to moji oblíbenou knížku Jaroslava Žáka Študáci a kantoři a Řev septimy s karikaturami profesorského sboru.
Ale ta vaše recese byla možná ještě vtipnější.

Reklama