Někdo se narodil pod šťastnou hvězdou a daří se mu, na co sáhne, jiný se může třeba stavět na hlavu a není mu to nic platné. Stejně tak jako paní Jarka, které osud nerozdal zrovna dobré karty.
„Už v sedmnácti letech jsem čekala dítě. I když mě zpráva o těhotenství zaskočila, byla jsem pevně rozhodnutá, že si ho nechám. Naši z toho samozřejmě moc velkou radost neměli, přece jenom čekali, že půjdu studovat, ale podpořili mě a nemluvili mi do života. A tak jsem byla zplnoletněná a mohla se provdat za moji první lásku a otce Majky. Můj manžel Péťa byl jen o rok starší a všichni předpovídali, že takové nezralé manželství nemůže vydržet. Ale vydrželo. Tři krásné roky. Péťa se snažil pomáhat mi s miminkem, i když ho kamarádi lákali na diskotéky. Nikdy mi nevyčítal, že se kvůli mně něčeho vzdal, že nedokončil školu a chodil do práce. Samozřejmě, že přišly i okamžiky, kdy jsme se kvůli něčemu nepohodli, můžu ale říct, že jsme byli docela šťastní. Ovšem až do doby, kdy utrpěl vážnou autonehodu a v nemocnici pak zemřel. Dodnes si vyčítám, že za to můžu já. Spěchal za mnou a jel moc rychle, když pršelo... Můj svět se zhroutil a nebýt Majky, snad bych ani nepřežila ten zármutek.
Byla jsem tak zhrzená, že jsem nedokázala navazovat žádné vztahy, a tak jsem si partnera našla až za šest let. Stal se jím můj nový kolega z práce Aleš. Vzali jsme se po roční známosti a založili rodinu. Aleš ještě děti neměl, a tak jsme se oba těšili na nový život. Když se nám narodila Alenka, byli jsme samozřejmě štěstím bez sebe. Z Aleše se ale dokonalý manžel ani otec nestal. Nelítal sice za ženskými, ani nechodil do hospody, ale přednější než cokoliv jiného mu byl jeho koníček, který se mu stal také osudným. Byl vášnivým horolezcem a doplatil na to. Když jednou nedorazil ze své výpravy domů, měla jsem mrazení, že se něco stalo. A bohužel mě intuice nezklamala, Aleš si zlámal vaz a zemřel. Zůstala po něm tehdy dvouletá Alenka a kruté prázdno v mém srdci.
Vychovávala jsem děti a uzavřela se do sebe. O žádném muži jsem už nechtěla raději ani slyšet. Až když uplynulo skoro sedm let od smrti mého druhého muže, teprve tehdy jsem se dokázala znovu zamilovat. Milan byl skoro o dvacet let starší, ale rozuměli jsme si a já potřebovala konečně nějakou oporu a zralého muže. Vzali jsme se, ale děti jsme už neměli. Žili jsme poklidným, trochu až nudným životem, ale to jsem právě potřebovala. Jenže po poměrně krátkém manželství dostal v práci Milan infarkt. Nebylo mu ještě ani šedesát! Zemřel i můj třetí muž a já už nikdy nechci žádného potkat.
Určitě musím být prokletá, jak jinak by bylo možné, že mi bude čtyřicet a už jsem trojnásobnou vdovou?“
Nový komentář
Komentáře
ježíši co to je za kravinu, ještě tak blbě napsanou
Rikina — #14 Taky si na to pamatuji,tak,tak
Barbucháč — #13 No co co, jednou za čas by tu mohlo snad být i něco, co už tu nebylo 6x předtím, ne?
Léthé — #1
jo!

Rikina — #12 Jupíí — #11 rejpalky
Jupíí — #11 To bylo v dubnu.
To patrně už měli dávno všichni zapomenout, a brát to dnes jako nové, zcela neokoukané a podnětné téma.
:-(
//zena-in.cz/clanek/je-to-opravdu-prokleti-bojim-se-o-dceru/kategorie/magie
no je to fakt hrozný :-( Vem si, že by ses se všema rozvedla,aby sis to aspon trochu dokázala představit, tak si vyděl svůj majetek 2, odečti si sirotčí důchody na děti, a čekej že ti možná pošlou alimenty.....
Julča — #4 A byl by to v důsledku nějaký rozdíl?
Myslím, že ne, cítila by se mizerně tak jako tak
Léthé: drsný, ale nezbytný přístup
Anai — #6 moje spolužačka ze školy byla vdovou v 21. Pak žila s přítelem, který po několikaleté známosti zemřel na rakovinu a teď žije s dalším mužem, a narodil se jim hodně postižený chlapeček
Takový článek už tu nedávno byl....že by recyklace??
Léthé — #1

Moje kamarádka měla sestru, která byla dvojn. vdovou už asi ve 30... ovšem pak si vzala život sama, kdoví, jak to bylo...?
Léthé — #1


, ale už bych se nikdy nevdávala
Tak si hned každého neber, proč potřebuješ být vdaná?
Neco mi tu nesedi ..
Léthé — #1



Nejsi prokletá
....spíš bych řekla, šťastná to žena
. Prostě ti jen odpadli dřív, než by ti stačili zničit život. Asi tě tam nahoře má někdo rád, proto je tak rychle uklidil.
Ale být chlapem, asi by se ti vyhýbala
...nic ve zlém
. Hele, ber to z humorem. Ve čtyřiceti jsi ještě mladá, třeba až teď potkáš toho pravého, který ti možná neumře. Hodně štěstí