Tak. A je to venku! Ach jo. Vysvětlit mojí milované mamince, že jsem zamilovaná až po uši, hodlám svého vyvoleného následovat až do Asie a zůstat tam, nebyl až tak velký problém. Ale sdělit tuhle novinku mým prarodičům - ačkoliv poradit si nenechám už z principu, a tak tahle zpráva měla spíš informativní nádech s příměsí pocitu šestiletého dítěte, které už nikdy nepočmárá zeď fixem, alespoň ne do té doby, než se za příslušnými autoritami zavřou dveře.

"Kam že pojedeš?!!"

"Do Malajsie, dědečku, do Asie." Bože, jsem najednou taaaakhle malinká a rychle vymýšlím, jak tohle téma opustit co nejdřív, zatímco dědeček hledá mapu.

"Hlavně že budeš šťastná."  Děkuju, babičko! (hurá).

"Tady na mapě žádná Malajsie není."

"Dědo, musíš se dívat sem do Asie."

"Bože. taková dálka, co tam budeš dělat mezi černochama?"  No dobrá, tohle vypadá na delší debatu.

Zdárně jsme se prokousali zeměpisnými informacemi, probrali moji tvrdohlavost, ale děda míří zákeřné a neomylně.

"Proč nezůstanete tady, jste oba Češi!"

"Zkušenosti a tak. Vrátit se můžeme vždycky."

„No jenom aby! Co ten tvůj vůbec dělá?“

Chystám se zaskórovat. "Restauruje starožitný nábytek ze všech koutů Asie."

"Já myslím, že ten člověk prodává drogy. A až nebude co prodávat, prodá tebe do černošskýho bordelu.“ Smiřuji se s tím, že odjedu bez požehnání.

„No, hlavně že budeš šťastná!“ No dobře, s polovičním požehnáním.

Ještě další tři měsíce trávím v Čechách, střídavě šťastná, těšící se, snažím se užít si každého okamžiku se všemi, kdo mi budou chybět, ale také ustýskaná, neb tříměsíční odloučení od mé lásky je přece jen dost. A nenahradí ho ani každodenní tlachání po internetu, vyměňování fotek (hele tady se směju, na tebe! A tady je mi smutno, po tobě!) Moje spolubydlící čím dál častěji odchází na nákupy, oslavy a podobné akce, neb proti mému posmrkávání do mikrofonu u počítače nezabírají ani zavřené dveře a špunty do uši (jednou jsem ji přistihla při tom, jak zasněně zírá na moji letenku).

Termín odletu se blíží a já nevím co dřív. Přemýšlet o tom, jak budeme jen MY DVA tam daleko v cizí zemí? Zběsile obíhat výprodeje letního oblečeni? Vyrazit s mamkou na víno a poplakat si? Cestovní horečka nedovoluje věnovat se pořádně ani jednomu, čas mezi internetovými schůzkami trávím čtením informací o Malajsii a přilehlých zemích a jsem čím dál víc nervózní. Připravují se na kulturní šok.

Když nervozita vrcholí tak, že se se mnou už nechce bavit vůbec nikdo, přichází něco, o čem sní každá holka (tedy většina předpokládám). Požádal mě o ruku!!! Mne! Budu nevěsta! A manželka! Blahem nevím, co říct, ale pak se slyším říkat ANO (v té chvíli mě ale napadá; žádost o ruku po internetu? Romantické? A souhlasila jsem dostatečně nadšeně? Snad můj projev nebyl zkreslen špatným připojením...) Tímhle okamžikem se stávám pro svoje okolí ufonem, letenku už si nosím všude v kabelce a sbaleno mám už týden před odjezdem (samozřejmě několikrát v kufru přerovnáno, znovu vybaleno, zabaleno)

Den D je tady. JE TADY! Na letiště odjíždím v doprovodu několika přátel. Scénku "Slzavé údolí" s mamkou a malým bráchou jsme si odbyli doma v soukromí, přece jen jsem ve svých jednadvaceti maminčina prdelka a mohlo by se mi stát, že v slzách vlezu do špatného letadla, oděná v supernový nemačkavý lehký kostýmek, který jsem vyměnila za své modely ala hippie jednadvacátého století, rozhodnuta překvapit svého nastávajícího změnou v elegantní dámu.

Při loučení v letištní hale se mi třesou kolena tak, že vypadám jako bych stepovala ve frontě na veřejném záchodku. Ale i tak se snažím tvářit jako protřelá cestovatelka s nadhledem (ano, čeká mě přeci jen 13 hodin letu, to nemůže být horší než dvě hodinky po Evropě, ŽE NE?!)

Poslední objímání s vtipkující bandou mých věrných, držím slzu a snažím se myslet už jen na to, že za pár hodin uvidím svou lásku, a v krásném bytečku, který pro nás zatím vybral, začne nás nový život... Stále ale nemám ještě představu o tom, jak velké dobrodružství na mě čeká...

 

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ