Lucka je příjemná, vstřícná a usměvavá mladá dáma. Na první pohled by vás ani nenapadlo, že tahle modrooká osůbka, která působí velmi optimisticky, před několika lety s vypětím všech sil bojovala sama se sebou a s mentální anorexií.

Když bylo Lucii mezi 16-17 roky, rozhodla se pár kilo zhubnout. V té době chodila na gymnázium a intenzivně se věnovala tanci. „Vážila jsem 52 kilogramů při výšce 164 centimetrů. Chtěla jsem zhubnout na 45 kilo," říká věcně. Když se jí podařilo dosáhnout kýžené váhy, hubnutí se jí zalíbilo natolik, že s tím nemohla přestat. “Zpětně to své uvažování moc nechápu, celé dny jsem třeba vařila, ale nic nejedla. Stále jsem se chodila vážit. Každých deset deka dolů mě neuvěřitelně potěšilo. Všechno se točilo kolem jídla,“ vzpomíná sympatická blondýnka. I přesto se jí podařilo odmaturovat a dostat se na vysokou ekonomickou školu.

S tancováním musela přestat, ze soustředění ji poslali domů, protože neustále omdlévala. Rodiče z jejího drastického hladovění byli zoufalí, a tak Lucka šla dobrovolně do nemocnice na Karlově náměstí v Praze. Tady je Centrum pro poruchy příjmu potravy. „Tehdy jsem ale ještě nebyla vnitřně přesvědčená o tom, že jsem nemocná a že bych se měla vážně léčit,“ dodává s povzdechem. Na léčení nastupovala s váhou 36 kilogramů. „Dělala jsem všechno, co po mě chtěli. Jedla jsem, snažila jsem se co nejvíc nabrat. Dělalo mi dobře, že mě dávali ostatním za vzor," doplňuje. Celou dobu se ale těšila na to, až začne zase hubnout. Když se váha ustálila na čtyřiceti kilogramech, lékaři to považovali za úspěch, a Lucie se mohla vrátit domů.

Okamžitě ale začala s drastickou dietou. Během půl roku se jí podařilo snížit váhu na neuvěřitelných 29 kilogramů. “Neměla jsem menstruaci, ale jinak jsem skoro vůbec nebyla nemocná. Ráno, když jsem vstávala z postele, bolelo mě celé tělo, měla jsem otlačené kosti.”

Tehdy už si začala uvědomovat, že to s ní není úplně v pořádku. A pak onemocněla. ”Začalo to vlastně zápalem plic, ale moje tělo bylo tak zubožené, že mi selhala jedna plíce, a kdyby doktoři ve Vinohradské nemocnici nebyli pohotoví, tak bych tu asi nebyla,“ zvážní. Lucka následující tři měsíce proležela, pak se učila znovu samostatně dýchat, chodit… Vlastně se znovu narodila.

Když se trochu zotavila fyzicky, došlo u ní ke zlomu. “Měla jsem narozeniny, naši už nade mnou zlomili hůl, ani jsme nijak neslavili, jen mi dali dort. S tím, že ho určitě zas nesním, ale někam schovám," říká Lucka. Celou noc nespala a přemýšlela. O sobě, o své rodině, o tom, jak to bude dál. “Pak jsem se pustila do dortu a snědla jsem ho celý,” dodává. Přiznává, že jí určitě pomohla změna chování rodičů.

“A tak jsem začala jíst. Neumíte si představit, kolik jsem toho byla v následujích několika týdnech schopná spořádat, jako kdybych si chtěla vynahradit všechno to, co jsem si roky odpírala,” vzpomíná s úsměvem. Několikrát navštívila i psychiatra, ale pak se lékaři omluvila s tím, že se pokusí zvládnout vše sama.

Už několik let se zdá, že se jí to podařilo. “Mám přítele, baví mě práce. Svou váhu neřeším, prostě se nevážím a snažím se stále něco dělat, abych se tím nezačala zas nějak extrémně zabývat,” říká Lucka. Měla obrovské štěstí, protože její onemocnění jí nezpůsobilo žádné trvalé následky. “Občas když vidím nějaké jídlo, naskakují mi v hlavě kalorie, to je takový následek, kterého jsem se ještě nezbavila, “směje se Lucie. Na mé přání brilantně spočítá kalorickou hodnotu kapučína a čokoládového bonbonu, které jsme si objednaly…

“Těch příčin, proč jsem byla nemocná, bylo asi víc, a možná na to třeba nepřijdu za celý život. Vždycky jsem chtěla být dokonalá, ve škole, v tanci, byla jsem na sebe hodně přísná a tvrdá. Myslím, že ta nemoc mě naučila být na sebe hodnější, brát se taková, jaká jsem, s tím, že všechno nemusí být perfektní. To je asi jediné, ale pro mě docela podstatné pozitivum…”

Popisky: Na fotkách v modrých šatech váží Lucie 32 kilo, na snímku s květinami je už po vyléčení  

Reklama