Děkujeme za krásné příspěvky našich čtenářek, které reagovaly na naši výzvu a zaslaly nám své příběhy na téma sebedůvěra v dětství a její význam pro vytváření osobnosti. Jak jsme slíbili, vybrali jsme pět z vás a posíláme odměnu v podobě kosmetického balíčku!

Těší nás, že vás toto téma zajímá a že články, které jsme na téma sebedůvěra publikovali, měly takový ohlas. Zde jsou čtenářské příběhy, které jsme vybrali, za jejich zaslání čtenářkám moc děkujeme!

Petra Š.

Mám dvě dcery - ta starší Madlen, právě stojí na prahu puberty. Vzhledem k mému dospívání s otcem, který mě neustále ponižovat, upozorňoval na to, že jsem při těle, že nejsem taková, jakou mě chtěl mít a vrchol všeho byl, když mi k narozeninám nadělil rotoped, prý abych něco dělala se svým tlustým zadkem a já přitom chtěla knížku. Probrečela jsem celé své narozeniny, na jejichž oslavě jsem měla zakázáno si dát dort, protože jak mi bylo přede všemi řečeno, ten je jen pro ty, co nejsou tlustí. Mám opravdu hrozné vzpomínky a sebevědomí mám na nule už celý život. Proto se snažím ke svým dcerám chovat úplně jinak a kdyby můj manžel jen zkusil to, co dělal otec mě, okamžitě od něj odcházíme, naštěstí to nehrozí, naše dcery od narození zbožňuje, jsou to jeho princezny a přesně tak se k nim i ke mně chová, moc mi to pomáhá. Vím, jak je období dospívání citlivé, a tak kolem té své holčičky chodím po špičkách, jsem opatrná na každé slovíčko, čekám až přijde sama, že se mi chce svěřit či s něčím poradit, ale stále jí dávám najevo, že jsme tu pro ni, že jí bezmezně miluji, a i když nechápu její hudbu, neumím to s Instagramem, jsem také žena, také mi bylo 13 let a moc dobře si pamatuji co vše mi v té době procházelo hlavinkou.

Pavla G.

Budování sebedůvěry byl pro mě trochu boj až do dospělosti. Vše asi začalo tím, že tatínek chtěl mít kluka, tak jsem byla střihaná až do sedmé třídy na krátko. Vlastně ani žádné růžové oblečení jsem neměla. Začala jsem si všímat kolem sebe holčiček, které měly šatičky s volánky a copánky. Nejhorší zásahem bylo v té době pro mě nasazeni pevných rovnátek (měla jsem je jako první na škole). Hrůza! Posměch, nadávky. Vlastně první pusu jsem dostala, až někdy v 9. třídě. Z mého pohledu se zbytečně řeší mezi holkami ve škole vzhled, někdy to přechází až do šikany. V dospělosti jsem si všechno vynahradila. Z ošklivého káčátka jsem ze sebe dokázala udělat mladou hezkou ženu. Sportem a podtržení svých předností jsem měla nečekané možnosti. Lidé kolem mě, mě začali chválit, obdivovat a já jsem měla skvělý pocit. Mužům jsem se líbila jako nikdy předtím a měla jsem najednou sebevědomí. Začala jsem fotit a byla jsem opravdu spokojena sama se sebou. Zpětně děkuji rodičům, že mě nutili, abych nosila pevná rovnátka :-). Teď jsem těhotná já a upřímně, pokud budu mít holku, budu se snažit, abych ji chválila a dopřála jí pocit malé princezny. Protože sebevědomí a sebedůvěra se pěstuje již v dětství. Já jsem se musela hledat a poznat své slabiny, abych se stala silnější.

Jana D.

Ačkoli nemám dceru, mám neteř. Dcera mé sestry se narodila se srdeční vadou. Pro svou nemoc byla hodně drobná. Vypadala vždy mnohem mladší, než její vrstevníci. Když šla Lucinka do školky, děti se jí pro její drobnou postavičku smály. Říkaly jí, že je prcek, trpaslík atd. Lucinka často plakala a nevěřila si. Když ale do školky nastoupila vietnamská holčička, vše se změnilo. Malá Vietnamka byla stejně vysoká jako má neteř. A tak se blonďatá drobounká Lucinka s krásnými kukadly stala nejlepší kamarádkou stejně drobné vietnamské holčičky. Staly se z nich nerozlučné kamarádky. Děti je začaly uznávat, protože byly dvě. Už to nebyla jedna malá holka, byly to dvě kamarádky. Lucinka si začala věřit a těšila se, že se svou kamarádkou nastoupí i do školy. Se začátkem školního roku ale čekalo neteř nemilé překvapení. Rodiče její kamarádky se vrátili do Vietnamu a svou dceru vzali samozřejmě s sebou. Lucinka byla opět sama. Vystrašená, nevěřící sama v sebe. Byla snad ještě zranitelnější, než kdysi, když nastupovala do školky. Dokonce začala ze stresu koktat. Tehdy nepomohlo to, že její rodiče jí dodávali odvahu a snažili se ji uklidnit, zabavit a zahrnout láskou. Sestra zvažovala návštěvu psychologa. Tehdy jsem jí ještě před vyhledáním odborníka poradila, zda by neměla dceři pořídit psa. Doma už měli morče a zakrslého králíčka, a tak sestra nechtěla nejdřív o psovi ani slyšet. „Králík ani morče ji před dětmi neochrání. Nevzbudí patřičný obdiv a třeba i úctu jejích spolužáků,“ operovala jsem. A tak sestra vzala Lucinku do psího útulku, odkud si přivedli Alíka. Od této chvíle se stal zázrak. Lucka si začala věřit a děti si Alíka oblíbily. Chtěli-li být v kontaktu se psem, musely se ovšem pěkně chovat k Lucii. Děti brzy zjistily, že malá blonďatá holčička je chytrá, veselá a dokáže být dobrá kamarádka. Lucka se stala oblíbenou a sebevědomou dívkou. Dnes Lucka studuje střední školu. Alík je už starý pes, a tak ona nyní dělá oporu zase psovi. Má dostatek víry sama v sebe, dost kamarádek a vrací psovi jeho služby, které jí nevědomky prokázal tím, že vůbec je. Nezáleží na tom, kdo vám dodá sebevědomí. Důležité je ho nezklamat a případně mu jeho služby vrátit.

Pavlína S.

Mé sebevědomí bylo v dětství hodně podkopané. Máma mě málokdy pochválila, spíše jsem celé dětství, a hlavně v době dospívání slyšela, že nic neumím, nic ze mě nebude, nikdo si mě nevezme. Neměla radost ani ze samých jedniček z mé maturity na elektroprůmyslové škole. Proto jsem svou dceru vychovávala naprosto opačně. Celý život jsem ji chválila a dělám to i teď, kdy už má sama svou rodinu. Věřím, že se člověku žije mnohem lépe, když má zdravé sebevědomí a zvlášť v krizích, když uslyší povzbuzující slova. Já si své chabé sebevědomí ponesu až do konce života. Sice na sobě pracuji, ale zázraky se nedějí.

Monika M.

Moje dětství bylo spíš smutné. Neustále jsem slyšela, že nejsem hezká, že mám křivé nohy, a že budu ráda, když si mě někdo vezme. Chtěla jsem studovat na gymnáziu a táta se mě ptal proč, když nejsem chytrá. Dostala jsem se tam a začala jsem na sobě pracovat. I když jsem si dost nevěřila. Začala jsem dělat atletiku a to mi dost pomohlo. Moje úspěchy, uznání ostatních mi moc pomohly. Dnes mám dceru, které je osm let. Neustále jí říkám, jak je skvělá, učím se s ní, zajímám se s ní o její svět. I když jsou to podle mě „kravinky“ – svět internetu, videí, líčení… ona ví, že se jí kvůli tomu nesměju a že mi může říct, co ji zajímá, ale také, co ji trápí. Moje dětství a vlažný přístup rodičů jsou pro mě vzorem, že tak svou dceru vychovávat nikdy nebudu.

Prevence je důležitá

Odborníci se shodují, že základním kamenem řešení šikany je její prevence. „Se všemi dětmi je potřeba o šikaně mluvit jako o jevu, který se v naší společnosti vyskytuje a může se stát komukoliv a neznamená to, že je ten dotyčný špatný nebo divný,“ radí psycholožka Zapletalová a dodává: „Děti pak nemusí být překvapené a lépe to snáší.“ Rodičovskou příručku Sama sebou, ve které naleznete rady, jak pracovat s dětmi na posílení sebedůvěry, je např. možné stáhnout zde.  Rodičům také nastíní, jak rozpoznat první příznaky šikany nebo jak pracovat s kyberšikanou. Posílením vnitřní odolnosti dětí jakožto prevencí proti šikaně se zabývá i nový Projekt sebedůvěry Dove pro školy. V rámci něj se učí žáci vnímat hodnotu svou i druhých, neboť se ukazuje, že i potřeba šikanovat často souvisí právě s nedostatečným pocitem vlastní hodnoty a nízké sebedůvěry. Skrze uvědomění si těchto principů se žáci zároveň stávají odolnějšími se případné šikaně později i bránit.


Naše články:

Reklama