Mnoho z vás píše o zajímavých zážitcích, ke kterým hledáte vysvětlení. Rozhodli jsme se o některé vaše příběhy podělit s ostatními čtenářkami. Není bez zajímavosti, že mnoho zážitků si je podobných. A otázka, kterou si kladete, je pokaždé stejná: Je to možné?

S tímto zážitkem se mi svěřila čtenářka Klára. Věřím, že vás zaujme tak jako mě a že v sobě najdete tu část své bytosti, kterou lze tento prožitek hodnotit. Hlavou to ale nepůjde…

„…po přečtení článku o „váze duše a reinkarnaci“ jsem chvíli váhala... ale ano, napíšu vám. Upřímně by mě velice zajímal váš názor na celou věc,“ píše Klára a pokračuje.

„Astrální cestování, telepatie? Fakt nevím. Nikdy jsem na to moc nevěřila, ale čím jsem starší, tím víc mám pocit, že hlouběji pronikám do takových sfér a začínám si vážně myslet, že to funguje.
Je to něco přes týden, co mi zemřela babička. Člověk, který pro mě byl laskavou, milou osobou, která mi prosvětlila dětství, které nebylo zrovna příjemné.
Několik let trávila po ústavech a stáří se na ní viditelně podepisovalo. Přesto pro mne zůstane tou kyprou štědrou ženou.
Už jsme se tak často nevídaly jako dřív a nemohla jsem ji vidět ani ve chvíli, kdy to s ní už bylo špatné. Možná v tom byl i strach, chtěla jsem si ji pamatovat plnou života. Sama bych asi nechtěla, aby mě příbuzní okukovali těsně před skonem. Snad mne chápete...

A jednoho večera mne napadlo, že zkusím požádat svého anděla strážného o to, aby mne ve snu zavedl za babičkou. Chtěla jsem se s ní rozloučit.
Něco mně však v tu chvíli řeklo: Udělej to sama!
Už jednou jsem zkusila vizualizací vystoupit ze svého těla a odletět za ní a povědět jí o svém těhotenství. Zajímavé bylo, že to nakonec nedopadlo, miminko nebylo, ale babička se přesto poté zeptala, jestli náhodou nečekáme dítě - časově ten údaj přesně odpovídal. Tak jsem si poprvé řekla: Co když to opravdu cítila?

A tohoto večera jsem tedy opět „odletěla“ .

Viděla jsem její obličej, milé oči, hladila jsem ji po hlavě a tváři oběma rukama do tvaru srdce. To bylo velmi zajímavé, jako když máte v dlaních obě její tváře. Vypověděla jsem jí všechno, obsah v tuto chvíli asi není důležitý, ale měla jsem velmi silný pocit, že ona VÍ.
Přesně to, co jsem jí chtěla říct, bylo ukázat jí, jakou VELKOU cenu pro mne měla, a ona to věděla. Cítila to a věděla, co pro mne znamenala.
Byl v tom velmi silný pocit rovnováhy, smíření. Jako bychom si v životě daly přesně to, co jsme potřebovaly, jako bychom si vzájemně splatily nějaký dluh, jako bychom v tomhle životě obě splnily přesně to, co se po nás žádalo.

Obě jsme věděly, že se loučíme, a bylo to silné, dojemné... vše ale na úrovni pocitů.
Nakonec mi řekla cosi o poselství pro mne, ať se snažím být co nejlepší matkou svým dětem, jako by věděla, co já sama tuším jako svůj životní úkol. Protože láska k dětem a správné výchovné vzory jsou pro mě během na dlouhou trať. A můj vlastní boj je zatím, troufnu si říci, úspěšný a jsem za to velmi vděčná...
Možná někde na konci bylo cosi o tom, že ona bude strážným andělem mým či mých dětí, ale tohle téma jenom prošlo kolem, nevím, zda to tak bude, nebo zda to byl jenom výraz mého přání.

Rozloučily jsme se krásně, dojemně a výrazem vzájemných díků.
Tehdy jsem poprvé pocítila, že někdy je slovíčko „nesmírně ti děkuji“ strašně málo, je to spíš hluboký vděk.
Snad se ještě někdy v příštích životech uvidíme.
Tušila jsem, že je babička smířená s odchodem, že se těší na setkání s těmi milovanými, kteří již jsou za hranicí našeho světa.
Byl to tak silný okamžik!

Ráno přišla zpráva, že zemřela, pár hodin po našem „setkání“.

Tahle dobrá žena prostě vždycky v mém životě byla a najednou není. Nikdy víc...
Samozřejmě v tom byl smutek, ale je divné, že se mi také hodně ulevilo, že už nemusí trpět, že ji nic nebolí, a hřál mě ten včerejší zážitek našeho setkání.
Byla jsem strašně ráda, že jsme si mohly  „říci“ to, co by osobně už možná nebylo možné.

Byla volná, já jsem ji klidně propustila do říše andělů nebo prostě domů, tam, odkud jsme všichni přišli...
Poté mne opět zdrtilo pohřební truchlení. Ještě chvíli mi bude trvat, než si zvyknu na to, že opravdu není, budu se týrat myšlenkami na to, jak ve spalovně zničili její tělo, ale...
Proč mám pořád tak hezký pocit z té „cesty za ní“? Vážně jsme se viděly, vážně ví, co jsem jí chtěla říci?
Vím, Míšo, že je to psáno asi dost zmateně. Miminko si mě žádá a na pořádné rozjímání nemám příliš čas.

Budu vděčná za váš názor. Ještě nikdy jsem nezažila nic tak duchovního a intenzivního.“

Astrální cestování, tedy oddělení vědomí od fyzického těla, patrně na nějaké úrovni skutečně možné je. Jak jinak si vysvětlit případy, kdy lidé svým vědomím překročili hranice i několika států, aby se například dozvěděli o smrti nebo nemoci někoho blízkého? Jak jinak by někteří rodiče věděli o nesnázích, ve kterých se právě nachází jejich dítě i tehdy, když je v tu chvíli dělily i stovky kilometrů?

Každý z nás už určitě prožil chvíli, kdy tak intenzivně myslel na nějakého člověka, že mu dotyčný zatelefonoval. A to je jen to nejběžnější.

Známe lidský mozek z pohledu neurochirurgů, psychologů i psychiatrů. Jeho skutečný potenciál, schopnosti lidského podvědomí i energii myšlenky, která odchází směrem od nás, budeme ale možná ještě dlouho rozkrývat.

Rádiové vlny si těžko můžeme prohlédnout, a přesto na ně máme přijímače. Myšlenka může být něco podobného a její přenos může mít podobný princip. Jen přijímač je v tom případě v každém z nás.

Co myslíte?