Vaše příběhy o vlasech

Má puberta neprobíhala jako u ostatních soukmenovkyň odsekáváním slovy "si ale blbej", zuřivým lepením plakátů LUNETIC na skříňky a třídní nástěnky ve škole, vždy jsem toužila naprosto se odlišovat. Mimochodem - dnes přemýšlím, jak se vyrovnám s tím, že má dcerka-princezna, to nádherné růžové miminko, zřejmě podědí mé geny a jednoho dne, ve svých 14-ti letech, přijde jak strašidlo a já budu ta hloupá a trapná, která ji nechápe. Abych se vrátila k tématu.

To léto jsem myla okénka na pumpě jak zběsilá a třikrát v týdnu "bouchala osmičky" ve zdejší bagetárně (ještě po devíti letech při akutním hladu odmítám tuto pochoutku na benzínových pumpách a přecházím do odd. sušenek). Za vydělaných 10 tisíc jsem se vydala do Prahy s vidinou, jak mé blonďaté vlasy do půli zad přeměním v nádherné a okouzlující modré DREDY! Vše se zdařilo, bylo 31. 8. Cestou domů jsem se opájela pocitem, jak vstoupím do prváku na gympl výjimečná, jiná, extravagantní. Mé snění jakoby mi dalo zapomenout na mého přísně konzervativního taťku, ze kterého jsem tehdy měla dost VELKÝ VÍTR. A jaká byla má konfrontace s otcem? "Co to máš na hlavě?" "Ehm.. to jsou dredy, tati." "Dredy?" "To se teď nosí, tati." "Okamžitě jdi do koupelny a rozpleť si ten hnus co máš místo vlasů." "Tatí, ale to se nedá rozplést." "Takže ONO SE TO NEDÁ ROZPLÉST?!" "Víš tati, je tam napletený chemlon a konečky jsou přepálené a zatavené voskem a....a..a.." Než jsem stačila dopovědět taťkovi jak jsem cool a kolik to stálo, byla jsem dovlečena do koupelny, starší bratr mi s neskrývanou škodolibostí držel pro jistotu ruce a tatíček mi svým značkovým strojkem na vlasy radikálně zničil můj sen o 1. září. Jediné co se shodovalo s mou představou byl fakt, že na mě hleděly spousty a spousty spolužáků.

Nepoznaly mně ani mé kamarádky, můj chlapec se se slovy, že není pro mne dost dobrý, ihned přitočil k jedné z mých sokyň. V autobuse si mne dva prvňáčci spletli s klukem (bez vlasů jsem opravdu celá táta), když mě v mužském rodě požádali, ať je pustím blíže k tyči. Jediný kdo na mě mohl z celé střední (450 studentů) oči nechat, byl vedoucí biologické nadskupiny - zřejmě jej fascinovaly mé lebeční kosti... Samozřejmě teď na všechno koukám s nadhledem a konečně díky tatínkovi mám dnes husté a kvalitní vlasy, ovšem půl roku trpět svou vizáží, ve věku 15 let, ten pocit nelze zapomenout a i dnes po 9 letech mne drží od sebemenších experimentů, svěřuji svou hlavinku výhradně své kadeřnici a s obavami čekám, kdy si má dcerunka s obličejem svého otce začne ve třech letech střihat ofinku a ve dvanácti propadne touze ODLIŠIT SE.

Experimentovala jsem take a po cerstve provedene trvale ondulaci jsem mela vlasy krabate, bez lesku. Znama mi poradila, abych si naplacala na vlasy na hodinu MAJOLKU a pokryla je igelitem. Cekala jsem na vhodnou chvili az manzel bude na nocni smene a deti budou spat. Doslo k ukonu v pozdnich nocnich hodinach. Vsude ticho, ja v tom nejlepsim a z potemnele ulice se ozyva hasicske auto s tlampacem (dnes se tomu zasmejem, ale tehdy nam do usmevu vubec nebylo) "Opustte domacnosti, nesvitte, nestartujte auta, netelefonujte, hrozi nebezpeci vybuchu plynu"… Nechtela jsem verit svym sluchum, po opakovani vyzvy a pohledu z okna jak lide vetsinou castecne odeni s horni casti ulice bezi i s detmi, aby se zachranili.

Me rozhodovani s majolkou na hlave, opustit dum a probudit deti (bez hlavni opory domacnosti-manzela) a dodatkem syna, co se mi to snilo o vybuchu, jsem nezmohla ani behem nocni hodiny k chuzi do ulic. A tak jsem cela vystrasena behala od detskych pokoju k oknu do ulice a do koupelny az jsem zahledla souseda od naproti na kole, ktery sdelil, ze jede od mista stanoviste lidi, nebezpeci uz je odvraceno a ze mam zustat doma. Oddychla jsem si, bylo uz kolem 3 hod. ranni, tak jsem si doupravila vlasy a sla spat. Rano jsem mela vlasy opravdu OK (2,5 hod. s majolkou), manzela nic netusiciho o nocnim deni, k uzasne pochvale mych vlasu.

Vyhlášení vašeho tématu na příběh – Vlasy, mě přivolal jednu vzpomínku, kterou jsem zažila ještě jako malá. Byla to krásná doba dětství, kdy se naše maminky scházely každý pátek na odpolední kafčo, daly děti dohromady, aby si vyhrály, a samy mohly v klidu splknout co se kde ve vesnici šustlo. Dohromady nás dětí bylo vždy tak kolem pěti až sedmi a to už byl dostatečný počet na to vymyslet občas nějakou tu lumpárnu. Většinou jsme hráli venku na schovku, nebo na slepou bábu, když bylo deštivo usadili jsme se v nějakém pokoji nebo v hale.., no jedno bylo vždy společné – nikdy jsme se nenudili.

Naší tlupě totiž vládnul nejstarší Ladíček, který měl vždy plno nápadů co nového zase provedeme. A tak si také vzpomínám na jedno konkrétní páteční odpoledne, kdy se takhle podle zvyklosti naše mamky sešly. Jediná výjimečná věc bylo to, že sousedka Kudláčková přišla se svou dceruškou Lucinkou krásně vystrojená. Měla totiž naplánováno, že je tam za dvě hodinky vyzvedne tatínek, a pojedou na nějakou nóbl oslavu, ples, nebo já už nevím co. Obě – jak maminka tak dcerka byly před tím u kadeřníka. Lucinka měla svoje blonďaté vlásky krásně nakudrlinkované a vyfoukané, že vypadala jako andílek. Proto nám také bylo zakázáno poletovat někde venku, aby se Lucinka náhodou nezašpinila, nebo nedej bože nerozcuchala. Nahnali nás tedy do pokoje, abychom si prý zahráli nějakou klidnou hru.

Chvíli jsme přemýšleli co budeme dělat, když v tom přišel Ladíček se spásným nápadem: „Znám takovou hru, při které jenom sedíš na židli.“ To se maminkám líbilo a tak nás nechali dát si židle do kruhu posedat si na ně a spustili nás z dohledu. Netušili totiž jaké jsou další pravidla Ladíčkovy hry. Další co jsme ke své hře totiž potřebovali byla z novin složená papírová čepice pro každého a syrové vajíčko. Asi už tušíte… Pravidla spočívala v tom, že jeden šel za dveře, a ostatní losovali. Ten kdo byl vylosován musel si na hlavu položit vajíčko, všichni si dali na hlavy svoje papírové čepice a pak se zavolal ten za dveřmi, který měl za úkol praštit po hlavě toho, o kom si myslel, že má vejce na hlavě. No a na koho myslíte, že ten los padnul? Ano tušíte správně, na Lucinku. My ostatní jsme také měli sedět s hlavou vzpřímenou a zmátnout hádajícího, aby si myslel, že to vejce máme pod čepicí právě my.

Ale již na první pohled nebylo těžké uhodnout, že je to právě Lucinka. Seděla celá červená jako zařezaná s očima vytřeštěnýma, takže Ladíček, který byl za dveřmi, šel najisto. Když si na to teď vzpomenu, sama se divím, že nás všechny tehdy Lucinčina maminka nepřizabila. Pro nás to byla strašná sranda, když šla Lucinka s řevem za ní a vajíčko i se skořápkami jí s té krásně naondulované hlavičky stékalo na ramena… Co naplat, už se stalo. Další děj už se točil jenom kolem vymývání vejce z Lucinčiných vlásků. Když si pak pro ně tatínek přijel nestačil se divit. Lucinka s napůl ještě mokrými vlasy a zbytky bílku na hlavě a maminka pocákaná, rozcuchaná a uštvaná. Trochu tragikomický konec, ale tyhle příběhy opravdu píše sám život…

V 15 letech jsem měla kaštanové vlasy do půli zad, na internátě jsem se vsadila, že se nechám ostříhat na ježka. Kamarádky mi zapletly copy a ustřihly je. Ten zbytek, co na hlavě zůstal, neuměle ostříhaly na ježka. Vypadala jsem jak hňup, sázku jsem vyhrála, už ani nevím o co byla. Horší bylo ukázat se tak v pátek doma. S copy v tašce vstoupila jsem doma do kuchyně a hned jsem viděla jak otec brunátní. Na otázku, kde máš vlasy, jsem tiše řekla, v tašce. Otec byl hrozně rozčílený, povídal, že vypadám jak potkan, co proletí křovím. No, těžce to rozdýchával. Jenže to bych nebyla já, abych tomu nedala korunu. Příští pondělí jsem si svého ježka za 1 den obarvila na blond! Tenkrát ještě nebyly šetrné barvy jako dnes. Koupila jsem čpavek, kysličník a vše smíchala, přidala trochu vody a nanášela na ježka, vysušila a znovu,dokud jsem nedosáhla kýžené blond barvy. Lidi, kdybyste mě viděli, hrůza!

Jsem snědá a vypadala jsem jak indián, co se takto zohyzdí. Když mě viděla vychovatelka, málem omdlela. Pravila: "Ty vypadáš, tak nemůžeš jet domů!" Zase nastoupil tým kamarádek, posoudily, co s tím a rozhodly se koupit hnědý Barpon a ještě týž den mi jej nanesly na mého nového, blonďatého ježka. Co myslíte, že se stalo? Měla jsem hlavu oranžovou jako pomeranč a kromě toho spálenou pokožku na hlavě od čpavku, samý bolák! V pátek otec opět řval jak přetržený a nemluvil se mnou hodně dlouho. Já si tenkrát řekla, že tím mé experimenty s barvením vlasů končí. Teď, kdy už mi není 15 jen jedenkrát, si dávám melír v odborném provedení ale už nic tak divokého.

Bylo mi asi 17 let, byla jsem pozvaná do restaurace na večeři od kluka, do kterého jsem byla zamilovaná snad celou věčnost. Měla jsem dlouhé hnědé vlasy, které se mu moc líbily a vlastně to asi bylo to jediné, na co jsem byla já pyšná. Na té schůzce mi moc záleželo a chtěla jsem vypadat fakt cool. Nechtěla jsem ale utrácet za kadeřnici a svěřila se do péče mé sestřenice, která mne běžně stříhala. Sešly jsme se večer u nás doma a co čert nechtěl, uprostřed stříhání vypadl proud.

Nic naplat, mladší sestra, co přihlížela se nabídla, že bude svítit svíčkou (dodnes nechápu proč nás nenapadla baterka) a tak sestřenka své veledílo dokončovala za romantického světla svíčky. Nicméně atmosfera nabitá "romantikou" skončila ve chvíli, kdy si segra kýchla a svíčku naklonila tak nešikovně, že mi chytly vlasy. Všichni jsme začaly ječet a já se hnala do koupelny pod sprchu. To co jsem potom viděla v zrcadle se nádhernému účesu nepodobalo. Napolo ohořelé vlasy, červený popálený krk. Ten večer jsem neskončila v restauraci s milovaným klukem, ale v nemocnici. Naštěstí jsem vyfasovala jen mastičku a žádné větší problémy nebyly.