Od události manželů Krečmerových uběhlo už mnoho let, ale chybělo málo a tento šťastný pár, který už celých pětatřicet let tvoří nerozlučitelnou dvojku, se málem zapsal na seznam příběhů se smutným koncem.

trn

Krečmerovi z malého města na severní Moravě platili ve svém okolí od počátku za vzorné manželství. Vychovali dva syny, na které mohli být pyšní. Starší Adam vystudoval v Praze práva a mladší Petr se „uchytil“ v Anglii jako programátor.
Zdeňka byla učitelkou na základní škole, zatímco Milan pracoval v místním podniku, který byl široko daleko největším zaměstnavatelem.

Ten den jsem měla divný pocit

Vše se změnilo, když se vedení podniku, ve kterém Milan pracoval, rozhodlo pro velké změny. Následovalo hromadné propouštění, rušení pracovních míst a reorganizace. Mezi pracovníky, s nimiž už se do budoucna nepočítalo, se na seznamu objevilo i Milanovo jméno. Přestože se Milan tvářil statečně, po roce hledání začínal ztrácet naději a sebeúctu zároveň.
„Ten den jsem měla v práci končit později,“ vzpomíná Zdeňka. „Byl to den, kdy jsem ještě po vyučování doučovala několik žáků. Od rána jsem ale byla jako na jehlách. Nedokázala jsem se na nic soustředit a pořád jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Dodnes si to neumím vysvětlit jinak než šestý smysl. Měla jsem zlé tušení, ale nevěděla jsem proč. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že se to nějak týká Milana. Přitom se ráno choval úplně stejně jako jindy,“ říká Zdeňka a utírá si slzy. „Dokonce mi jednou volal a ptal se, jestli má ještě něco dokoupit. Nějak jsem přečkala své hodiny, ale doučování jsem ten den zrušila. Jednak mi nebylo dobře, a pořád mi něco říkalo, že bych už měla jít.“
Když Zdeňka dorazila domů, našla Milana ležet na pohovce.
„Zpočátku jsem myslela, že spí. Vypadal, jako že spí. Někdy si odpoledne zdřímnul. Začala jsem na něj mluvit, chtěla jsem, aby se vzbudil, i když bych to jindy neudělala. Normálně bych zavřela dveře a nerušila ho. Teď jsem ale měla divný pocit a chtěla jsem, aby se co nejrychleji probudil. Začal jen něco nesmyslně blábolit a byl úplně mimo. Bylo mi to jasné a volala jsem záchranku. Naštěstí ještě pořád dýchal.“
Kromě šestého smyslu Zdeňka věří, že měl její muž také neuvěřitelné štěstí. Dávka prášků, kterou spolykal, byla sice pořádně silná, ale jeho tělo ji nezpracovalo tak rychle, jak předpokládal.

Psychiatr měl pochopení

Vypumpování žaludku, vystřízlivění v nemocnici a později i na psychiatrii bylo pro Milana dostatečným ponaučením. „Když jsme se o tom později bavili, řekl, že to byl jednoduše zkrat. Dnes nechápe, jak ho něco takového mohlo napadnout. Tehdy byl prý přesvědčený, že mi bez něj bude líp,“ vypráví Zdeňka.
Pochopení měl naštěstí i psychiatr, kterému Milan musel objasnit své důvody a přesvědčit ho, že už podobnou hloupost nikdy neudělá. Podruhé už by ho totiž z „blázince“ hned tak nepustili.
Pro Zdeňku a Milana je tento den minulostí a vyřešenou kapitolou.
„Na druhou stranu jsem se aspoň začala více snažit Milana psychicky podpořit,“ říká Zdeňka. „Prodali jsme byt, vybrali úspory a pořídili si kousek za městem malý domek, který si Milan vždycky tolik přál. Od té doby se nám taky narodili už dva vnuci, a to je teprve pěkná dávka energie do našich starých žil!“