Nezajímali se ani o mě, ani o své děti
Poprvé jsem se vdávala ve dvaceti a odstěhovala se za Lubošem do vzdáleného města. Po roce se narodil Pavlík a po dalších třech letech už jsem byla rozvedená. Aspoň že mi exmanžel nechal byt - odstěhoval se ke své budoucí ženě na Slovensko. Jardu jsem poznala v šestadvaceti, a když ode mě po šesti letech odešel, zůstali mi po něm na „památku“ Honzík a Eliška. Máma byla nešťastná a nabádala mě, abych se vrátila domů. „Mami, já vím, že to myslíš dobře, ale nemůžu se vrátit! Děti tady chodí do školy a školky, ale hlavně tady mám práci. Tam u vás je nezaměstnanost jako hrom a moc dobře vím, že se máte s tátou co ohánět, abyste vystačili sami. Nedělej si starosti, já to zvládnu,“ uklidňovala jsem mámu, ale sama jsem si tím nebyla jistá. Luboš neposílal alimenty, a když jsem mu zkoušela volat, pokaždé se mi ohlásila hlasová schránka. Nezbylo mi, než psát dopisy, které se mi ale vracely zpátky s označením „adresát neznámý“. Za jeho rodiči, kteří o vnoučka nejevili zájem, jsem zašla jenom jednou. „Kdyby ses o Luboše pořádně starala, nemusel od tebe utéct až na Slovensko! A kde je, si zjisti sama! Asi má pádný důvod se před tebou schovávat.“ Vzteky jsem viděla rudě. Když jsem tchyni řekla, že mi dluží hodně peněz na alimentech, nenávistně sykla: „Proč by ti měl posílat peníze? Vždyť ten kluk se mu vůbec nepodobá – bůhví, čí je!“

Ocitla jsem se na finančním i psychickém dně
Otec Honzíka a Elišky sice občas nějaké peníze poslal, ale bylo to sporadicky a vždycky jen pár stovek. Žila jsem od výplaty k výplatě, od dávek k dávkám, a sama nechápala, jak jsem pokaždé dokázala vyjít. Co mě ale pokaždé rozhodilo, byly Vánoce. Nenáviděla jsem nazdobené výlohy s tolika lákavými věcmi, na které jsem neměla peníze! Rvalo mi srdce, když jsem viděla žádostivé oči svých dětí a nad jejich dopisy, které psaly Ježíškovi, jsem mnoho nocí probrečela. Aby těch starostí nebylo málo, před dvěma lety mě postihla katastrofa! Podnik, ve kterém jsem pracovala, začal koncem října propouštět a já byla mezi prvními. Ocitla jsem se na samém dně a psychicky se složila. Jediné štěstí bylo, že Pavel, kterému bylo třináct, se ve dnech, kdy já nebyla schopná fungovat, postaral o mladší sourozence a byl mi velkou oporou. „Mami, neboj, to zvládneme! Určitě si brzy najdeš jinou práci a třeba ještě lepší! Hlavně se dej se do kupy - Eliška kvůli tobě v noci brečí.“ Poslední synova věta mě probrala k životu. Tohle jsem nechtěla! Moje děti kvůli mně nesmí brečet! „Máš pravdu, ale když já bych vám chtěla udělat krásný Vánoce. Jenže bez peněz to nejde! Kdyby volala babička, neříkej jí, co se stalo. Trápila by se.“ Syn přikývl a pohladil mě po vlasech. „Mami, kašli na Vánoce. Už nejsme malý děti a víme, jak na tom jsi. Nám udělá radost, když se zase budeš smát!“

Čtěte také:

Motala jsem se v dluzích a nevěděla, jak dál
Zaregistrovala jsem se na Úřadu práce, ale mé naděje se nevyplnily a já byla dál bez místa. Počítač, abych hledala nabídky zaměstnání na internetu, jsem neměla a tak jsem pročítala inzertní noviny, obcházela podniky, ptala se známých. Marně. Blížily se Vánoce a já každým dnem propadala hlubší depresi. Z peněz, které jsem dala do kupy, jsem byla schopná akorát zaplatit nájem a sotva mi zbylo na jídlo. „A nemohl by nám někdo půjčit?“ zeptal se mě syn, když jsem brečela nad nedoplatkem za elektřinu. Zavrtěla jsem hlavou. „Už jsem si půjčila na plyn a vodu. A kamarádky, kterým dlužím, mi už půjčit nemůžou – samy vystačí jen tak tak. A navíc teď, před Vánocema.“ Zmínka o nadcházejících svátcích mě ještě víc rozbrečela. Ocitla jsem se v bezvýchodné situaci, a třebaže jsem se snažila vyvarovat toho, abych požádala rodiče o pomoc, věděla jsem, že pokud se nestane zázrak, budu to muset po novém roce udělat.
 
Tolik peněz! Děcka budou mít krásné Vánoce!
Tři dny před Štědrým dnem jsem se vracela z Úřadu práce. Nevnímala jsem načančané výlohy, vyhrávající koledy, ani davy nakupujících lidí. Se skloněnou hlavou jsem se choulila do ne moc teplého kabátu a snažila se nevnímat chlad, který mi prostupoval celým tělem. A pak jsem ji uviděla: přímo přede mnou ležela černá, kožená peněženka! Vzrušením jsem přestala dýchat a rychle se rozhlédla kolem. Spěchající lidé nevěnovali jediný pohled ani mně, ani té kožené „krasavici“. Bleskurychle jsem ji zvedla, strčila do kapsy a předstírala, že si ve výloze prohlížím vystavený porcelán. Křečovitě jsem svírala peněženku, která byla pěkně naditá, a šťastně si pomyslela: „V té šrajtofli musí být spousta peněz! Děcka budou mít krásné Vánoce a já zaplatím dluhy.“ Když jsem se otočila, upoutal moji pozornost muž, který se skloněnou hlavou cosi zoufale hledal na chodníku a neustále si šacoval kapsy. Okamžitě mi došlo, že to byl právě on, kdo ztratil peněženku. Opět jsem hypnotizovala porcelán a bojovala sama se sebou. „Nemůžu mu ji vrátit! Jsem v situaci, kdy mi nalezené peníze moc pomůžou! A on nevypadá, že by na tom byl nějak bídně.“ Muž se zastavil kousek ode mě a někomu do telefonu vysvětloval, že se mu stal velký malér. „Prošel jsem celou ulici, ale to by musel být zázrak, aby tu peněženku někdo nesebral. Jedno je jistý: těch padesát tisíc budu muset dát ze svého.“ Málem se mi podlomila kolena. Tolik peněz! Už žádné dluhy, žádné starosti!
 
Hodně nerada jsem poslechla svoje svědomí
Jenže když jsem se podívala na muže, který se bezradně rozhlížel kolem sebe, začalo ve mně hlodat svědomí. Nikdy jsem nikoho neokradla, a i když jsem byla v pořádné mizérii, uvědomila jsem si, že si tu peněženku prostě nechat nemůžu! Připadala bych si jako zlodějka. Abych si to nerozmyslela, rychle jsem přistoupila k muži a zeptala se, jestli něco hledá. Podíval se na mě a rezignovaně mávl rukou. „Ztratil jsem peněženku, ve které bylo hodně peněz, ale musel by se stát zázrak, aby mi ji ten, kdo ji našel, vrátil.“ Ještě chvilinku jsem zaváhala, ale pak jsem se usmála. „Ale o Vánocích se přece zázraky dějí, ne? Jak ta peněženka vypadala a kolik v ní bylo peněz?“ Muž se na mě udiveně podíval, a když ji začal popisovat i mi řekl, o jakou částku přišel, gestem ruky jsem ho umlčela a podala mu ji. „Nevzala jsem z ní ani korunu, ale stejně si ty peníze přepočítejte. A nemyslete si, že jsem bůhvíjak svatá! Hodně jsem bojovala se svým svědomím, jestli vám ji mám vrátit nebo si ty peníze, které by mi moc pomohly, nechat.“ Muž na mě dlouho nevěřícně zíral a potom mi vtiskl do ruky vizitku…
 
Nejen minulé, ale i ty letošní Vánoce budou krásné a na štěstí, pohodu, ale i dárečky štědré. Pan Zach, kterému jsem vrátila peněženku, mě zaměstnal ve své firmě a pokaždé, když někomu vypráví o našem kuriózním seznámení, nezapomene dodat, že od té doby věří na zázraky. Ale já si myslím, že poctivost a slušnost by mezi zázraky patřit neměly!

Reklama