Vánoční závody s lokálkou

       
Nejsem tak stará, abych musela jen vzpomínat, ale čas Vánoc přináší i řadu vzpomínek na mé rodiče, kteří bohužel zemřeli dost mladí. V tento čas si taky mnohem raději vzpomenu na příhody úsměvné než na nějaké nepříjemnosti. O veselou historku půjde i v tomto případě.

Vánočním radovánkám předchází pro tancechtivou mládež i Mikulášská zábava. Většinou každá vesnice měla svoji Mikulášskou zábavu a někdy se lišily datem konání. A právě tu nastal problém, který můj otec vyřešil po svém!
Zcela pro mě nelogicky mi dovolil jít na páteční Mikulášskou zábavu, ale na sobotní, ve vedlejší obci, ba ani na nedělní jsem nesměla. Tu páteční jsem si báječně užila, dokonce jsem se tam seznámila s velmi zajímavým chlapcem, se kterým se mi nejen fajn tancovalo, ale právě jsme si domluvili „rande" na druhý den, na sobotu. Jakmile jsem doma však oznámila, že chci jít i v sobotu, otec začal vidět rudě a kategoricky mi zakázal kamkoliv jít, a to jak v sobotu, tak v neděli... a navíc, abych se prý nenudila, mi navymýšlel práci nejen na denní dobu, ale i na večer.

Protože jsem dcerou svého otce, i já viděla rudě! A v mé mladé hlavě začaly pracovat mozkové závity a probírat možnosti, jak mu tuto potupu, dle mého tehdejšího názoru, co nejlépe „osladit"!
Pochopitelně jsem si nedovolila na zakázanou zábavu jít, takže jsem prošvihla rande a s tím neznámým chlapcem jsem se už v životě nepotkala, dokonce jsem si ani nedovolila nevykonat veškeré přikázané práce. Hřála mě vidina uskutečnění plánu!
       
Můj otec pracoval jako vedoucí montér u Transporty Chrudim, a tak jeho pracovní doba pro nás jako rodinu byla... týdenní nepřítomnost, prostě víkendový tatínek. V pondělí odjížděl a v pátek přijížděl.
Celou neděli jsem pracovala a byla velmi hodná a dávala si pozor, kdy bude nejvhodnější chvíle jít posunout ručičky na budíku a na nočním stolku mého otce i matky, a to o hodinu dopředu. Jakmile otec odešel do sklepa přiložit do kotle ústředního topení, po večeři, kdy matka odešla z místnosti a i sestra odešla... hned: šupky - dupky, ručičky dopředu a honem pryč. Podařilo se mi se uvelebit ve svém pokojíku a tam dokonce žehlit prádlo za mamču, takže když otec nahlídnul, jakmile se vracel ze sklepa, ani ve snu by ho nic nenapadlo. Chvíli se ještě v jídelně díval na televizi, vykoupal se, mamča mu nachystala jídlo na týden s sebou, prostě pohoda. Já v klidu dál žehlila, jako by se nechumelilo.
Jen co všichni šli spát a už jsem si i byla jista, že spí, vkradla jsem se do jídelny, i tam posunula ručičky na hodinách dopředu a navíc si s sebou ze svého pokoje donesla cihlu obalenou do tří ručníků, a tu vyměnila za všechno to jídlo, co mamča otci nabalila do jeho „montérské brašny" včetně montérek a dalšího oblečení.

Ráno zazvonil otci budík... no, nějak se mu nechtělo ještě vstávat, tak si ještě podle svého zvyku chvilku chtěl poležet. Nějak však zadříml a zaspal. To byl ale fofr. Kafe jen tak párkrát usrkl, párkrát kousl do chleba, mrkl na hodiny a se slovy: „Ježíšmarjá!" vyletěl z baráku a sprintoval na nádraží na vlak. Doběhl na nádraží, ale tam ani človíčka, tak vykročil na cestu na vlak směr Kolín. Před ním zasněžená silnice a 7 km. No, vytrénovaný to on byl a věděl, že právě ten den by nebylo vůbec dobré, aby přijel pozdě. Ani se doma nezmínil, ale měla mu na stavbu přijet kontrola!
„Uf, uf,“ funěl, ale spěchal odhodlaný stihnout alespoň hned ten další vlak z Kolína.
Jakmile dosupěl do Kolína, šel si koupit jízdenku a náhle nádražní rozhlas hlásil, že: „Právě přijel k prvnímu nástupišti vlak směr z Ledečka, pravidelný příjezd 5.20". V zápětí spatřil známé tváře, se kterými jezdil v pondělí do práce, včetně našeho souseda. Avšak i soused nemohl rozdýchat, že otec s ním naším motoráčkem, majícím vždy jeden vagón, nejel, a přece ho vidí před sebou, a tak se ho jen zeptal: „Oldo, kde se tu bereš???" No a Olda mu jen odpověděl: „Přišel jsem pěšky... blbče!“ ulevil si.
Na další otázku: „A proč pěšky, prosím tě? Ty jsi neměl na vlak?" To už otec vypěnil: „Já jsem vstával podle budíku a odcházel podle budíku! Ty bulíku! A peníze... proč bych neměl, nevíš?" Otočil se, urazil se a šel na svůj vlak do práce... ani už nevím, kam tenkrát až jezdil!
A to ještě nevěděl, že tyto nepříjemnosti ten den nekončí…
       
Jak očekával, přijela kontrola, prolézali kde co, prý papíry, stavbu, kdejaký svár, aby mohli zadat ještě včasnou opravu před včasnou předávkou části stavby, tak aby především vedení mohlo získat výplatu odměny. Kontrola skončila, za celý den otec nejedl nic jiného, než ráno polévku na nádraží.
Takže na ubytovnu došel: hladový jak vlk, utahaný jak kočka a navztekaný jak čert!!!! Převlíkl se, umyl a chtěl si jít ohřát něco z přivezeného proviantu. Otevřel tašku, nejprve vyndal čisté montérky a ostatní prádlo, a pak se nestačil divit! Našel v ručnících zabalenou cihlu! Kdyby mě tam měl, asi by mi nožičky k útěku nestačily…
       
Tak se musel vydat opět pěšky, hledat něco k jídlu. Od jejich ubytovny nic nejezdilo, byla zcela na konci města. Hned na druhý den telefonoval matce a strašně se rozčiloval, co se mu stalo! Sluchátko tak křičelo, že jej mamča musela držet 10cm od ucha a ještě i já slyšela, že se mám na co těšit! Sice ho mamča uklidňovala, že se mě má snažit pochopit, že jsem stejně horká hlava jako on a vše řeším stejně jako on... Kdepak, vedl si svoji.
       
V pátek na nádraží otec zas potkal našeho souseda a ten, protože to byl taky mimo jiné „dobrák od kosti" a šprýmař, hned na celé kolo na něj halekal: „Ahój Oldó, v kolik hodin zas budeš vybíhat na závody s naší lokálkou?" Jak si každý asi domyslí, můj otec jen zavrčel a poslal ho do pr… a jen dodal, že po tom sprintu jsem mu ještě připravila velice tuhou stravu! Na dotaz jakou, odpověděl: „Cihlu, milej zlatej, cihlu! Tak mě moje dcera miluje!" a dodal: „Já ji snad roztrhnu, nebo přerazím!!!!“
       
Na nic jsem nečekala a jela na sobotu a neděli ke kamarádce v očekávání, že snad do Štědrého dne otec vychladne.
       
Nevychladnul! Jen po dlouhém přemlouvání a na naléhání mé matky, ač nerad, ale přistoupil na splnění přání pod stromeček pro moji matku a to: absolutní klid alespoň do Tří králů!
       
Jaká byla dohra? Mnoooo, byla velmi, velmi hlasitá diskuse mezi námi dvěma, za účasti matky, která požadovala sjednání a dodržování nějaké dohody, abychom jí neničili nervy. Otec nakonec uznal, že vzhledem k tomu, že už mi bylo 18 let a už si i vydělávám, že mi tedy nic nebude zakazovat, pokud já splním jím zadané úkoly. Ale, že ať já dodržím podmínku - žádné naschvály!
Což matka převedla do podmínky žádné vzájemné naschvály! Snažili jsme se, ale bylo to těžké a stejně se občas nějaká ta moje kulišárna vloudila.
       
Ale nyní po letech s láskou na otce vzpomínám, zvlášť když si představím, co jsem mu všechno vyváděla. Nebyla jsem žádný andílek, snad to bylo i tím, že otcovu ruku a dohled jsem pociťovala vždy jen o sobotách a nedělích.