Různé země a různé kultury mají pro slavení Vánoc rozlišné tradice. V našich krajích chodí Ježíšek, jinde Santa Klaus a někde třeba děda Mráz.
Jedno ale mají společné. Děti.
Všechny děti bez rozdílu se na Vánoce těší a dlouho dopředu prožívají to lechtivé a napjaté očekávání.
Bylo tomu tak vždycky. Bez ohledu na dobu, politické uspořádání, společenské postavení, chudobu, bohatství či jiné okolnosti. Malé děti kdekoli a kdykoli na světě v předvánočním období zjihle ztichnou a netrpělivě očekávají ten velký večer. A většina z nich si své dětské prožívání Vánoc s sebou nese po celý život.

Když bylo mé babičce šest let, začala první světová válka. Její tatínek narukoval na vojnu a ona zůstala doma se svými pěti sourozenci a maminkou. Jak mohla tehdy samotná žena ve válečném hospodářství nakrmit a ošatit šest capartů, si dnes dovedeme asi jen těžko představit.
Přesto měla moje babička na Vánoce hezké vzpomínky. Pravda, z dnešního pohledu byly přání a touhy tehdejších dětí více než skromné, ale kouzlo Vánoc mělo snad v každé době stejnou magickou sílu jako dnes.
A tak se i tehdy, v době tak nepříznivé, její statečná maminka postarala o neopakovatelnou vánoční atmosféru. Stromeček, ozdobený jablíčky, oříšky a papírovými bábrlaty byl pro děti dozajista tím nejkrásnějším, zvlášť, když pod ním nalezly každý po jednom dárečku.
Panenka, ušitá ze starých hadříků, provázela mou babičku celým dětstvím a byla opatrována jako oko v hlavě.
Rovněž štědrovečerní večeře, sestávající ze šťouchaných brambor a kousku ryby, byla pro jinak věčně hladové caparty v pravdě sváteční. Hrály si se svými novými hračkami, chroupaly jablka, louskaly ořechy a možná, že si ani nevšimly zvlhlých očí své maminky, která s láskou pozorovala svoje šťastné děti a přitom s obavami vzpomínala na svého manžela a tiše se za něho modlila.

Moje maminka dosáhla šesti let v době, kdy skončila druhá světová válka. Období všude přítomného strachu bylo pryč, lidé byli šťastní a svobodní a i když ani tehdy nebyl všeho zrovna dostatek, Vánoce se ošidit nedaly.
Vlastnoručně vyrobené slaměné hvězdičky zdobily stromeček a porcelánová panenka, která pod ním čekala na malou holčičku, jí určitě pomohla navždy zapomenout na prožité válečné trauma. Chudý bramborový salát a pečený kapr byl po válečné stravě luxusním pokrmem, a když si k tomu mohla pochutnat na perníčcích, a dokonce na kousku čokolády, cítila se dozajista jako princezna.

Já jsem dovršila svých šesti let v roce 1968 a na naše území vstoupila bratrská Sovětská armáda. Strach a obavy, které v té době cítili asi všichni občané našeho státu, jsem ve svém věku moc nevnímala.
Mou největší starostí bylo, jestli mi Ježíšek nadělí mrkací panenku a kočárek. Dlouho před Vánocemi jsem se večer co večer dívala z okna a strašně moc jsem toužila Ježíška uvidět. S blížícím se Štědrým dnem jsem propadala panice a měla vážné obavy, že Ježíšek určitě nestihne včas obejít všechny rodiny s dětmi.
Když jsem pak vysněnou panenku i s kočárkem pod stromečkem našla, dumala jsem, kdy ji ten Ježíšek přinesl, když jsem přece tak poctivě hlídala.

Když bylo mé starší dcerce šest let, psal se rok 1989. Prožívali jsme první svobodné Vánoce po čtyřiceti letech totalitního režimu. A zároveň první Vánoce bez mého manžela a tatínka mých dcer.
Na tyto Vánoce mám velmi rozporuplné vzpomínky. Na jednu stranu radost nad tou společenskou změnou v naší zemi, na druhou veliký smutek, stýskání a obavy.
I já jsem – stejně jako moje prababička na začátku tohoto příběhu – připravila svým dětem co nejhezčí Vánoce. Pekly jsme cukroví, zdobily byt a já jsem tajně nakupovala dárky, kterými jsem obě své holčičky chtěla potěšit. Dvě panenky s dlouhými vlasy mezi nimi samozřejmě nesměly chybět a jejich přítomnost pod vánočním stromečkem způsobila mým dcerkám obrovskou radost.

A tak si říkám, co se asi stane, až bude některé mé – zatím nenarozené – vnučce šest let?
Pevně věřím, že to nebude nic špatného nebo ošklivého.
A kdyby přece jen – ať je situace jakákoli, podmínky všelijak těžké a situace třeba bezvýchodná. Nikdy bychom neměli malé děti připravit o Vánoce. O to kouzlo těšení, světýlek za oknem, ozdobeného stromečku, dárků, voňavého cukroví a především lásky.

Protože děti nerozumí složitému světu dospělých. A tak je na nás, abychom se dokázali přes všechny starosti a problémy přenést a nepokazili těm malým holčičkám a chlapečkům ty nádherné, tajemné, krásné a netrpělivě očekávané Vánoce. Zaslouží si to.