Moje máma mě vychovala v tom, že na Vánoce musí být napečeno nejméně patnáct druhů cukroví, dokonale vygruntovaný a nazdobený byt, pod vyšňořeným stromečkem halda dárků a kromě klasického kapra a salátu k prasknutí nacpaná lednice. A hlavně: dobrá hospodyňka od manžela NIKDY nevyžaduje pomoc, protože to jsou ryze ženské záležitosti. Dokud jsem byla mladá, „své“ povinnosti jsem v pohodě zvládala, ale jak roky přibývaly, tenhle shon mi bral hodně energie a časem mě předvánoční období traumatizovalo a propadala jsem depresi. Přesto jsem ve svém úsilí rok co rok pokračovala, protože jsem byla přesvědčená, že jen díky tomu své rodině přichystám krásné svátky. Jenže to bylo naopak.

Kvůli gruntování jsem málem dostala výpověď
Blížil se konec listopadu a já už několik nocí nespala. V duchu jsem plánovala úklid, které druhy cukroví začnu péct jako první, dumala o dárcích... Manžel si změny mého chování samozřejmě všiml a jako každý rok se mě vyčítavě ptal, proč a hlavně pro koho ty nesmyslné manévry dělám, když ani on, ani náš osmnáctiletý syn o sterilní byt, v kterém se necítí vůbec dobře, nestojí, stejně tak o nesmyslná kvanta cukroví. Myslela jsem si svoje a na Mikuláše už jsem měla upečených sedm druhů cukroví, uklizený špajz, šatní skříně a umyté sklo a porcelán z vitrín v obýváku. Abych se hádkám s manželem vyhnula, pekla jsem a uklízela, až když šel spát, takže jsem do práce chodila permanentně nevyspalá a utahaná. To se odrazilo na mojí práci, a když si mě šéf zavolal na kobereček, pohrozil mi, že pokud nezačnu odvádět kvalitní práci, dostanu výpověď

Čtěte také: „Manžel přivedl uklízečku, aby mi ušetřil práci, ale je to přesně naopak,“ svěřuje se Šárka (39)

Moje rodina o vzornou hospodyňku nestála
Po šéfově pohrůžce jsem měla náladu jako sopka před výbuchem. Když jsem přišla domů, syn jako vždy nebyl doma a manžel (taky jako vždy) ležel na gauči. Jakmile jsem uviděla, že se válí v džínech na vypraném přehozu, na bílé dečce je kolečko od hrnku s kávou a učesané třásně na koberci jsou srolované do chuchvalců, vybuchla jsem. Hádka to byla hodně ostrá a než ji manžel zakončil mocným prásknutím dveří, zařval, že kvůli mojí uklízecí mánii jsem jemu i synovi Vánoce úplně zhnusila a že bych se měla jít léčit. Jakmile jsem se nad tím nevděkem vybrečela, rozhodla jsem se, že ještě vyperu záclony a POKUSÍM se to už s úklidem nepřehánět. Věděla jsem, že nejméně dvě a půl hodiny mám čas - syn se domů dřív jak v jedenáct nevracel a v hospodě, kam manžel prchnul, se ve stejnou dobu zavíralo. Sundala jsem záclony, dala je prát do pračky, a když už jsem měla vytažené štafle, omyla jsem lustry. V půl jedenácté jsem měla hotovo a zbývalo mi jen pověsit záclony. Poslední, co si pamatuji, je, že jsem vylezla na schůdky a chystala se tyč se záclonou nasadit do dřevěných úchytek...

Škoda, že jsem ze štaflí nesletěla o pár let dřív!
Probrala jsem se až v sanitce a od manžela se dozvěděla, že když přišel domů, našel mě na zemi v bezvědomí a podle převrácených štaflí pochopil, co se stalo. Protože jsem utrpěla silný otřes mozku a komplikovanou zlomeninu pravé ruky (šrouby mě neminuly), z nemocnice jsem byla propuštěna dva dny před Štědrým dnem. Byla jsem z úrazu a operací tak vykolejená a bolavá, že mi výjimečně bylo jedno, že nemám komplet uklizeno, nakoupené a vzorně zabalené dárky, vánoční výzdobu, obaleného kapra, upečených patnáct druhů cukroví... Manžel se synem mě ale překvapili: ozdobili stromeček, v lednici byla velká mísa bramborového salátu a obalený kapr, všude vzorně uklizeno a celý byt voněl purpurou. Nechápala jsem, jak to dokázali! Manžel se zasmál. „Od čeho jsou restaurace, úklidové a dárkové služby? Na internetu jsem našel, co jsem potřeboval, zadal objednávky a bylo to. A takhle, má milá, to budeme dělat každý Vánoce!“

Už dva roky se „návodem“ mého báječného manžela řídím a jediné, co mě mrzí, je, že jsem z těch štaflí nespadla o mnoho let dřív.

Reklama