Vážená redakce,
blíží se Vánoce, a já stejně jako posledních pět let se už na ně netěším tak jako dřív. Jsou to rodinné svátky, ale já se musím smířit s tím, že už nikdy nemůžu připravit vánoční překvapení svým rodičům. Psal se rok 2000 a mně vážně onemocněla maminka. Museli jí amputovat ledvinu, a přestože jsme si všichni dávali veliké naděje na vyléčení, nemělo to dopadnout dobře.
Maminka byla velká optimistka a milovala život. Měla rád nás, své děti a své vnuky, a všichni milovali ji. Ale problém bylo pro ni vymyslet dárek. Největší radost měla, když nás měla všechny pohromadě a žádné hmotné dárky jí nemohly vynahradit naši přítomnost.
Poslední rok trávila většinou po nemocnicích. Lékaři vždy obdivovali její statečnost, optimismus a dobrou náladu. Ale uvnitř velmi trpěla fyzicky i psychicky. Její přání bylo přivítat nové tisíciletí ve zdraví, oslavit 50. výročí svatby, promoci jednoho vnuka a dvacáté narozeniny druhého. Měla hodně plánů, přestože jí ubývaly síly a zdravotní stav nedovoloval, aby byla v domácím léčení.
Vánoc jsem se bála, ale přesto se nám maminku podařilo dostat na svátky domů. To byl pro ni největší dárek. Dokonce mi umožnila i splnit největší přání mých dětí, přivézt babičku a dědu k nám domů na večeři. Maminka byla sice velmi unavená, nejedla, ale dětem radost nepokazila. Cestou domů jsme projeli ještě i osvětlené náměstí s rozsvíceným vánočním stromem...
Za pár dnů přišlo nové tisíciletí a pro mnohé nové naděje. Ne pro nás a naši maminku. Její stav se rapidně zhoršoval a za pár dnů odešla navždy. Zanedlouho zemřel i táta.
A tak, kdykoliv se blíží Vánoce, nestačím se divit lidem, kteří se honí za velkými dárky a netuší, že ten největší a nejhodnotnější dar mají doma. Jsou to jejich blízcí, na které by si aspoň v tyto sváteční chvíle měli najít více času.
Vaše čtenářka Marie
Milá paní Marie, i mně krátce po sobě odešli oba rodiče. V roce 2000 a 2005, a já si dodnes vyčítám, že jsem jim nestačila alespoň částečně vynahradit jejich lásku a péči. Už nikdy to nemohu napravit. A zvlášť čas Vánoc mě nutí k zamyšlení...
Máte i vy zajímavý a dojemný příběh, o který byste se chtěli s ostatními čtenáři serveru www.zena-in.cz podělit? Vzpomínejte a pište nám!
Nový komentář
Komentáře
Ježiš, mám husinu. Smutné, ale bohužel, pravdivé. I z mého okolí letos odešlo mnoho lidí, starých i mladých. A určitě si na ně o Vánocích vzpomenu a zapálim svíčku i na jejich vzpomínku.
Je to hrozně smutné, každý z nás se, bohužel, jednou dočká toho, že u stromečku bude někdo chybět. ´Mně se taky hrozné stýská po dědečkovi, babičce, bráškovi a člověk si říká, co pro ně ještě mohl udělat. Zvláště toto sychravé období a období vánoc nás přivádí k myšlenkám na naše blízké, kteří už tu nejsou. Ale jsme tu pro ty, které žijí, ty potřebujeme a oni nás a i když se honíme za dárky, které jim chceme dát, určitě si vážíme toho, že je máme, že můžeme být spolu. Však rozumní vědí a chápou rozdíl mezi honěním za dárky a opravdovou touhou obdarovat.
moc krásný příběh-hodně zdraví,lásky a štěstí Vám i vaši rodině
Milá Maruško je to hodně smutné,ale věřím tomu,že jste silná žena po mamince a dokážete se stím poprát.Hlavně nezapomeň te na to,že máte ještě ostatní lidi kolem sebe,kteří vás mají rádi.Hodně štěstí a hlavně zdravíčka po zbytek života Vám i vaší rodině
loni měsíc před Vánocemi mi zemřela maminka, dva roky před ní tatínek...takže vím o čem mluvíš...
můj táta umřel ve 52letech a já jsem ho neměla možnost ani poznat
letos umřela další z jeho sester a jeho bratr 
..... nečekaně a nesmyslně...
smrt rodičů tak nějak patří do koleběhu života, ale když vám 5 dnů před vánoci zemře dítě..........
Snad to není prokletí našeho jména, také jsem Marie a maminka mi zemřela na Štědrý den, táta, už když mi bylo 12 let.
Nádherný příběh, ale hrozně smutný
Přeji paní Marii co nejkrásnější vánoce a spoustu milých vzpomínek na skvělé rodiče
