Když jsem tak přemýšlela o čem napsat SVŮJ vánoční příběh, tak jsem vůbec nevěděla... Všechny ty slavnostní vánoční dny mně přišly jeden jako druhý.
Slavnostně nazdobený byt, nastrojený stromeček, zabalené dárky ... spousta vánočního cukroví a navařeného jídla.

Ale pak jsem si na jedny Vánoce, které byly úplně jiné, přeci jenom vzpomněla.... Už to bude 10 let, co po težké nemoci zemřel manželův tatínek ... zemřel v listopadu. Na pohřbu se nám babička zdála celkem dobrá, dědáčkovi přála, že už ho nic netrápí ani nebolí.

Měsíc utekl a byly tady vánoční svátky, všechno jako každý rok. A najednou den před Štedrým dnem nás oba s manželem napadlo snad i v jednu chvíli to samé: babička je tam sama. Snad během hodiny bylo rozhodnuto, jedeme na Vánoce za ní.

Co se dalo jsme naházeli do auta a vyrazili směr Morava. Protože od tamtud můj muž je. Daleká cesta rychle ubíhala a my jsme měli strašně dobrý hřejivý pocit, že děláme něco správného. Nedovedete si představit tu radost a překvapení, když nás babička uviděla.

Sama sice nebyla. Nejstarší dcera (v té době čerstvě rozvedená) tam byla s ní, ale my jsme jim přivezli do jejich smutku radost.
Manžel druhý den utíkal do nejbližšího lesa pro malý stromeček (to tu klidně přiznávám, ale ráno na Štědrý den na vesnici už stromek neseženete) a my se švagrovou nachystaly pravé moravské vánoce.

Jiný kraj jiný mrav, navíc moravské Slovácko, takže vše bylo pro mne nové a zajímavé. A na závěr toho kouzelného dne jsem poprvé v životě šla na Půlnoční. A ta cesta zasněženou třpytivou noční cestou do kostelíčka byla pro mne tím nejkrásnějším dárkem...

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY