Před asi sedmi lety si otec z výletu dovezl kromě obligátních etnických „zgarbů“, domorodého čaje v domorodém obalu a flašky domorodé datlovice (nebo jiné kořalky) taky tropickou nemoc.

Takže skončil na Bulovce, kde je jediné infekční ARO v Česku. To bylo tak čtyři týdny před Vánoci. Máma za ním každý den jezdila (asi 300 km, ne z Vršovic), já chodila do školy, večer jsem mámě vařila výživné polévky a tak, protože se jí klepaly ruce, šedla v obličeji a tak podobně... a někdo si příčetnost zachovat musel. Asi to v mých osmnácti byla naivita mládí... nebo taky zkušenosti s mým nezničitelným otcem, který asi umře jako ten dědeček z románu Saturnin, v požehnaném věku, obklopen milujícími příbuznými, kteří do něho budou bušit něčím tvrdým.

Tátovi nikdo moc nedával naději, jeden den umíral na selhání ledvin, druhý den na selhání plic třetí den na celkovou sepsi... a takhle to pokračovalo několik týdnů. Asi tak v půli prosince se jeho každodenní snaha zemřít na něco zajímavého poněkud utlumila, odpojili ho od umělé ventilace plic a jiných radostí a my s mámou jsme se nastěhovaly do jednoho penziónu poblíž, aby o Vánocích nekysl ve špitále sám.

Dovezly jsme s sebou asi pět kilo cukroví od paní Elišky, geniální cukrářky, která už bohužel umřela... no, bylo to objednané, tak co s tím (stromeček byl objednaný taky, ten jsme s sebou nebraly, ten jsme darovali sousedovi). Takže jsme byly v Praze, požíraly jsme cukroví a chodily dvakrát denně bavit maroda. Třiadvacátého ráno jsme seděly na balkóně a pozorovaly rodinu, která vyskládávala nákup z auta a při tom se do krve pohádala, kdo je takový dement, že zapomněl koupit majonézu, a argumenty došly i ke křivdám typu „A v pětaosmdesátém jsi zapomněl vyvenčit psa, i když jsi to slíbil.“ A my jsme dlabaly pařížské rohlíčky a blbě se tlemily.

Na Štědrý den zavírají i putyky pivního typu (do jedné takové jsme chodily večeřet hotovky rozličné), protože i pivař musí pověsit záclony... což jsme si neuvědomily, takže jsme se po návštěvě u táty dělily o předvčerejší bagetu a přemýšlely, jestli vyrazíme někam do centra do nějakého toho nóbl hotelu... nebo na Staroměstské náměstí na tu polívku, co rozdávají bezdomovcům. Nakonec jsme zavrhly obě varianty s tím, že na první nejsme dost dobře oblečené a na druhou že jsme příliš dobře oblečené.

Vlastně to byly Vánoce s tou pravou atmosférou, klidné, veselé (na tu rozhádanou rodinku dodnes vzpomínáme) a radostné, protože táta, jak už zmíněno, přestal denně umírat. Dokonce se úplně uzdravil a dostal se do lékařských učebnic... tedy, fotky jeho krve zcela prosté krevních destiček, ale zato plné jiného svinstva.

Ani nevím, jestli jsme řešili nějaké dárky a podobné věci. Máma dodnes vzpomíná, že to byly nejpohodovější Vánoce jejího života.

Vaše čtenářka Gentiana

Já nevím, jak to dělám, že nejlepší příspěvek mi vyjde skoro vždy až na samý závěr editace.:) Gentiano, vy někam píšete? Tohle je dost dobré, a nemyslím jen úžasný příběh! Rozená stylistka, to já prý poznám!:) Pokud mi nenapíše Jelineková (nebo ještě někdo lepší), pošlu vám knížku o vánočních perníčcích!:))))

Reklama