Vánoce s babičkou

Moje babička s námi začala pravidelně slavit Vánoce, když děda zemřel – to mi bylo čtrnáct let. Od té doby byly naše Vánoce nejen radostné a spokojené, ale též plné nejrůznějších vzruchů, a o překvapení nebyla nouze.

Náš dosud poklidný rituál rozdávání dárků se změnil v tanec slona mezi rýžovým porcelánem. Předně bylo třeba k babiččiným dárkům se propracovat – což nebyla nikterak snadná záležitost. Babička zastávala při balení dárků tvrdě ekologické postoje. Papír z dárků, které sama dostala, byl pečlivě, pomaličku a opatrně rozbalen (babička zvláště odsuzovala lidi, kteří zhýrale používali na balení izolepu, čímž papír znehodnocovali a znesnadňovali jeho opětovné použití), mašlička pomocí manikurních nůžtiček pracně rozvázána, nikoli rozmařile přestřižena, vše pečlivě složeno a smotáno a odloženo na hromádku.

Babička pochopitelně vyvíjela nátlak, abychom i my ostatní postupovali při rozbalování stejně a neplýtvali drahocenným materiálem. Po Štědrém večeru strávila babička drahný čas pečlivým přežehlováním a skládáním, aby byly papíry i stužky plně použitelné i v následujícím roce. Výsledkem bylo, že člověk vzal do ruky balíček podivného tvaru, z něhož se balicí papír (neponičený zvrhlou izolepou) díky mnoha předchozím skladům podivně odchlipoval, a jal se hledat, komu dárek patří.

I to však díky babiččině recyklaci mělo svá úskalí.

 „Tak tohle je pro … Andulku?!? Ale Andulka tu není, babi, to sis spletla rodinu!“ „Ale ne, milánku, to je z loňska, musíš to obrátit, na druhé straně je to správné jméno.“

„Aha … tak pro tátu!“

„Ukaž?!? …Ne ne, tak to je ještě z předloňska, tady dole přece ... to je pro tebe!“

Rozdělování a rozbalování bylo však jen mdlou předehrou ke skutečnému dramatu, které nastalo při odhalení daru. Babička byla zlatíčko, ale pokud jde o obdarovávání, měla skutečně výjimečný talent vybrat ten nejabsurdnější, nejmonstróznější, nejméně vhodný dar, jaký mohla. Bylo nutné zapojit opravdový herecký um, aby člověk při rozbalení jejích darů nejenže neomdlel hrůzou, ale ještě předvedl spontánní projevy radosti a nadšení.

A tak můj otec, který je již od svých dvaceti let velmi konzervativní, usedlý typ muže, což dává najevo důstojným, džentlmenským ošacením, pravidelně dostával mladistvé, sportovní oděvy jasných barev, poslední to výstřelky módy na polských trzích, kde babička každoročně zajišťovala nákup vánočních dárků. Občas to babi proložila například výstředními umělohmotnými hodinkami či baseballovou čapkou. Vzpomínám si na jeho strnulý výraz pokaždé, když byl donucen si darovaný oděv vyzkoušet… Obzvláště mi utkvělo v paměti, jak se jednou radostně natřásal v jasně oranžové fleecové bundě s černými nápisy.

U maminky pro změnu trpěla babička tím, že podle jejího názoru není její snacha dost dáma. Snažila se ji proto svými vánočními dary alespoň trochu kultivovat. Také pohled na mou maminku sošné postavy, s velkými ňadry a širokými rameny, jak si zkouší zářivě rudý kostým protkaný zlatými nitkami, s rovnou krabicovitou sukní a obrovskými vycpávkami na ramenou, mě asi bude pronásledovat až do smrti… Předpokládám, že matku rovněž.

Jednou nám babička připravila skutečnou záhadu, neboť v nějakém zvláštním hnutí mysli darovala matce tele. Nahrubo vydělanou telecí kůži, která neskutečně páchla. Nepochopili jsme, k čemu má tele sloužit, ale putovalo do popelnice ještě tu noc.

Já jsem z obdarovávání dlouho vycházela celkem snadno, babička si pro mne libovala v bílých umělotinových halenkách s fiží a zlatými knoflíky, které mi dávala v podstatě pořád a které jsem vždycky po Štědrém dnu strategicky umístila u popelnic, kde do rána zmizely, takže předpokládám, že dodnes chodí po pražském Smíchově nejedna bezdomovkyně v nádherné polyesterové halence s volánky.

Kolem mých dvacátých narozenin se však babička rozhodla, že je načase, abych dostávala DOSPĚLÉ dárky. Netušila jsem, co všechno se dá na polských trzích sehnat, ale když jsem poprvé vybalila z ošoupaného papíru fialové krajkové prádlo se strategickými otvory na patřičných místech, pochopila jsem, že se babička rozhodla od této chvíle pečovat o můj erotický život. Zřejmě se bála, že v bavlněném prádle bez otvorů neupoutám toho správného muže. Postupně jsem dostala také podvazkový pás, španělské mušky a jedny strašlivé Vánoce (zde asi nastala chyba v komunikaci s polským prodejcem) také vakuovou pumpu. Ukázalo se, že babička se domnívá, že mi darovala odsávačku na mateřské mléko – čímž se ovšem volba daru jevila ještě hrůznější: babička plynule přešla od erotiky do další fáze mého života.

Nebylo proto divu, že na Vánoce s babičkou jsme se vždycky dlouho mentálně připravovali a uzavírali sázky, na jaké absurdní dary se můžeme těšit letos. Není třeba zdůrazňovat, že skutečnost vždycky předčila naše nejhrůznější představy.

Vánoce před čtyřmi lety pro nás však byly šokem. Především, ačkoliv byla babička stejně rozverná a mile potrhlá jako kdykoli předtím, nesbírala papíry. Svoje dárky furiantsky roztrhla a nad naším opatrným rozbalováním mávla rukou. Také její dárky byly zjevně zabalené v novém papíře s krásnými stužkami. Nevzpomínám si už, jaké dárky dostali rodiče, ale vím, že byli ohromeni jejich praktičností a pěkností.

Největší překvapení ovšem čekalo mě. Z malé krabičky na mě vykoukl překrásný stříbrný řetízek s přívěskem. Jemný, něžný, vkusný. Nebyla jsem mocna slova a poprvé v životě jsem nemusela svoje ohromení a nadšení pojmout jako hereckou etudu. Myslím, že babička musela poznat, jakou mám tentokrát upřímnou radost, protože se jí v očích zaleskly šťastné slzičky…

Byl to poslední dárek, který jsem od ní kdy dostala. Měsíc na to babička zemřela.

A mně dodnes strašlivě chybí její potřeštěnosti, bez jejích šokujících darů je na Štědrý večer nějak smutno. Dodnes mám neodbytný pocit, že to celá ta léta musela být od ní jedna velká recese, ale že tušila, že ty poslední Vánoce jsou pro ni opravdu poslední, a chtěla se s námi rozloučit něčím, co nám udělá opravdovou radost…

Každý rok mám neodolatelné puzení zabalit své dárky do použitých papírů a nakoupit svým blízkým nějaké absurdnosti, na něž by zírali v němém úžasu. Připomenout si svou laskavou, veselou, neustále duchem mladou babičku a její neodolatelně potrhlé způsoby. Myslím, že už příští Vánoce … nebo možná ty další…