Bylo to, jak jinak, 24. prosince roku 2003. Nikdy na ten den nezapomenu a vždy, když slyším slovo Vánoce, vidím živou vzpomínku na ty loňské.

Tak tedy všechno začalo strašně krásně. Nemohla jsem dospat, protože zbožňuji vánoční atmosféru, vůni stromečku a jeho zdobení, pohádky v televizi, cukroví, to napětí při čekání na večer, kdy se rozdají dárky.

Ráno jsme s manželem vstali brzy. On šel ještě na nějaké nákupy a já začala se zdobením stromečku. Měli jsme nádhernou jedličku a na zdobení jsem si dala velmi záležet. Ozdobičky byly stříbrné s modrými mašlemi a stromek vypadal velice elegantně. Žárovičky jsme měli jen decentní, malinké bílé. Na svůj výtvor jsem byla pyšná. Po ozdobení stromečku jsem šla dělat bramborový salát, který dělám z receptu od mého tatínka – tradiční rodinný salát, snad ten nejlepší ze všech salátů. Povedl se na jedničku a já byla pyšná, jak ten den krásně vychází. Dárečky jsem měla už zabalené, takže jsem se mohla dívat na pohádky.

Když skončila moje nejoblíbenější – Tři oříšky pro Popelku, přišel můj muž se šťastným výrazem ve tváři. Na můj dotaz, co se děje, mi bylo řečeno, že se mám těšit na večer a být moc hodná, aby mi Ježíšek vůbec nadělil tak skvělý dárek. To bylo něco pro mě. S mojí nedočkavou povahou jsem byla ještě napjatější než kterékoliv dítě v jiných rodinách. Takže celý den se hrozně táhl. Pohádky sice byly krásné, ale moje myšlenky směřovaly úplně jinam a já nebyla schopná pohádky až tak vnímat. A samozřejmě jsem se těšila, až mu dám dárek ode mne. Měla jsem totiž těch pár dní, co jsem ho měla, co dělat, abych to neprokecla.

Konečně bylo 15 hod, takže jsme jeli k babičkám. Proběhla výměna dárků, popovídali jsme si a pokračovali jsme k rodičům Tomáše a také k rodičům mým. Chvíli jsme poseděli u stromečku, ale dárky jsme si odvezli zabalené domů, aby jich bylo víc. 18 hodin odbylo a hurá domů! Tomáš jel docela rychle, dokonce dělal blbosti na opuštěných silnicích, do zatáčky to bral přes ručku… No asi to znáte u hodně chlapů. Jindy mi to strašně vadí, avšak dnes mi to bylo jedno. Přeci jen jsem chtěla dostat svůj super dárek.

Doma jsem osmažila řízky, protože rybu nemáme rádi, a podávala na stůl k bramborovému salátu. Proběhl přípitek, začalo se jíst. Na stole byla zapálená svíčka a nám bylo hrozně krásně. Po večeři jsme se odebrali do obýváku a usadili se u stromečku, pod kterým byly jen dárky ode mě pro Tomáše plus dárky od babiček.

Hlodalo mi hlavou, co mě asi čeká. Tomáš po mně šibalsky koukal. Rozbalili jsme si dárky, bylo jich opravdu hodně. Ze všech jsme měli radost, od kuchyňského robota, vysavače až po kosmetiku a oblečení. Z dárků ode mě měl Tom radost, ale jelikož já jsem tam od něho žádný neměla, tak jsem si ten nejdůležitější pro něj nechala také u sebe.

Nakonec vstal a řekl, abych se oblékla a že vyrazíme na procházku. Vyšli jsme ze vchodu, kde jsem dostala malou krabičku. Chytil mě za ruku a vedl přes parkoviště k jinému parkovišti. „Tady to otevři a dáreček si budeš muset najít.“ V malé krabičce byl klíček od auta! Nemusela jsem dlouho váhat a namířila jsem ke svému vysněnému Beatlovi.

Objala jsem ho radostí. On jen dodal: „Malý brouček pro mého broučka…“ Nasedli jsme a já ho musela hned zkusit.

Vzpomněla jsem si, že pro Toma ještě jeden dáreček mám. Dostal obálku, ve které po otevření našel fotku z ultrazvuku. Na ní byla malá fazolka našeho miminka, kterou jsem dostala u doktora 3 dny před Vánoci. Tutéž obálku dostala celá rodina – naše maminky a babičky. Všichni měli obrovskou radost, samozřejmě já s Tomášem největší.

Tyto Vánoce už budeme 3 a myslím, že nás žádná velká překvapení nečekají, protože jsme si to vybrali už loni. Leda, že bychom dostali od někoho obálku…

Reklama