S přítelem často a rádi cestujeme. Ideální dovolená je pro nás oba toulat se někde mimo civilizaci, cestování stopem s báglem a spacákem - prostě romantika a dobrodružství, která v běžném životě zoufale chybí. Situace mimo kontrolu jsou docela spolehlivou součástí těchto vandrů.
Loni jsme trávili čtrnáct dní na severovýchodě Slovenska, u hranic s Polskem a Ukrajinou. Původně jsme měli v plánu právě tu Ukrajinu, ale nakonec jsme se rozhodli, že se když po nás chtějí peníze za víza, bude rozumnější prohlídnout si ten kraj z opačné strany hranice. Je to úžasné místo (i když bych asi změnila názor muset tam žít - obrovská nezaměstnanost a chudoba), kterému říkají Bukovské vrchy. Trošičku nás od začátku mátly údaje turistických značek v hodinách a minutách, a díky jedné situaci, kdy se nám to dostalo opravdu řádně mimo kontrolu, jsme usoudili, že naše fyzička zřejmě vysoko převyšuje možnosti průměrného turisty.
 
Měli jsme v plánu spát pod střechou, v něčem, co mapa popisovala jako poľovnícku chatu a vzdálená byla dvě a půl hodiny cesty. Po téhle době jsem, supíc do příšerného krpálu, usoudila, že v tomhle pralese zřejmě kýžený příbytek nenalezneme. Po další čtvrthodině totální vrcholovky jsme se dostali na hřeben, kde kromě několika cedulí, hlásajících, že tady se nesmí stanovat, rozdělávat oheň.....a pokud možno ani vyskytovat, byla už jen spousta borůvek a hraniční kámen, upozorňující, že jsme skoro v Polsku.
 
Přítel propadl hysterickému veselí a sdělil mi, že už nějakou dobu uvažuje o tom, že chajdu jsme museli minout asi po hodině chůze: "Víš, tam jak byla ta louka a ten remízek, měli jsme to asi pořádně projít." Veselí jsem nesdílela, mé emoce (ač neměly k hysterii taky daleko) se pohybovaly na úplně  opačné straně spektra. Vlídně jsem upozornila, že ten zabijácký kopec znovu dolů a zítra znova nahoru nelezu, že je mi absolutně jedno, že kolem pobíhají nevrlí pohraničníci a hladoví medvědi a KONČÍM A TADY DNES BYDLÍM.
 
Co se týká pohraničníků - opravdu prý byli, podle informací místních, tou dobou trošku nervózní, měli nějaké větší problémy s ukrajinskými pašeráky. A medvědi? Od začátku jsme slyšeli zkazky, kolik jich letos je, kde koho potrhal, a tak. Dokonce jsme kousek od jedné vesničky vyfotili stopu. Přes den, když jsme měli pocit, že zvuky okolního lesa jsou podezřelé, dle instrukcí domorodců jsme zpívali, nahlas vykládali a vůbec dělali rambajz. Říkali jsme si, jak úžasně neohrožení jsme borci, a měli jsme vypracováno několik strategií (velmi, velmi teoretických), jak na to, kdybychom méďu opravdu potkali. Teď nám tak nějak přišlo, že v téhle pustině je poměrně dost možno předpokládat medvědí rajón.
 
Všechno mi ale přišlo snesitelnější, než vracet se zpátky. Navíc už bylo dost pozdě. Takže jsme rozbalili stan, zašili ho do nejhustšího mlází v lese (pravda, fialovou střechu by nepřehlédl ani poloslepý) a aniž bychom se domlouvali, rozdělili si strachy a chmurky. Přítel, zodpovědnější a akurátnější, se bál, že nás objeví nějaká hlídka, já jsem se bála medveďa. Pravda, představa, že nás v noci  probudí baterka do očí a uřvaný chlápek, že její zbytek strávíme někde na stanici......ale pořád se mi to jevilo jako příjemnější alternativa než zvuk drápů na tropiku. Taky jsem sázela na svou ženskou schopnost zafňukat, něco jako: "Když my jsme zabloudiliiiii..." Ale na krvelačnou bestii by to asi neplatilo.
 
Pokud čekáte dramatickou pointu, bohudík nenastala. Jídlo ze stanu jsem pověsila na strom, aby méďu nelákalo k návštěvě, potichoučku jsme nachystali večeři, zalezli do pelíšků a otevřeli láhev vína. To poslední byl geniální počin, neboť s klesající hladinou se medvěd stával menším a roztomilejším, na návštěvu těch kluků slovenských jsem se začínala docela těšit. Nebýt toho, že jsem musela nad ránem čurat, spala bych jako miminko. Takhle jsem poslední hodiny do rozednění jektala zubama, čekala na to světlo baterky a na zvuk rozepínaného zipu. Kdo někdy spal v nočním lese ví, co zvuků, praskání a šelestu je slyšet...
 
Ráno jsme teda bleskem sbalili a pokračovali dál.
A ta pohraniční kontrola (velmi důkladná a dost dlouhá) nás čekala asi po hodině hřebenovky.
 
Mirunnka
 
Mirunnko, díky za hezké vyprávění ;o)
My ti přejeme už jen pohodové stanování a čekej od nás hezký dáreček!
Reklama