Jestliže Neil Vanderbilt byl rozmazlený, měl všechna práva takovým být.
Syn amerického farmáře se vyšplhal zespodu až na samý vrchol.

Narodil se 20 let po vyhlášení nezávislosti.
Byl velmi tvrdohlavé dítě: v jedenácti odmítl chodit dál do školy, že už všechno potřebné ví. V šestnácti si koupil malou plachetnici za peníze, které si vypůjčil a vozil zákazníky mezi Staten Island a New Yorkem. Za války v roce 1812 dostal od armády kontrakt na převážení zásob a brzo už měl flotilu lodí, které brázdily řeku a blízké pobřeží.

Později založil svou parníkovou společnost, která nabízela nižší cenu a větší pohodlí. Brzo jeho lodě začaly jezdit až do Bostonu a Neil Vanderbilt byl těžký milionář.

V té době navštěvoval malou restauraci v Saratoga Springs nazvanou Moon Lodge, která byla tehdy "v kurzu". Její šéfkuchař nebyl Francouz, jak velela snobská móda té doby a i přesto, že byl školen v mezinárodní kuchyni, nemohl pochopitelně znát všechny recepty. Proto mu asi unikla nejnovější kulinářská novinka - francouzské brambory, což byl recept nový, exotický a exkluzivní.

Jednoho dne nejváženější zákazník restaurace, milionář Neil Vanderbilt, přišel na večeři a objednal si právě francouzské brambory. Když mu je přinesli, Vanderbilt je odmítl s tím, že brambory jsou nakrájené na příliš tlusté plátky. On se vrátil nedávno z Francie a v Paříži je krájejí na mnohem tenčí plátky.
Úslužný vrchní odnesl talíř zpátky do kuchyně. Kuchař, zvyklý na rozmary bohatých hostů, nehnul brvou, vytáhl jiné brambory a krájel je na požadované tenčí plátky. Chvíli po tom, co druhá várka opustila kuchyni - byly brambory zpátky "Pořád příliš tlusté". Šéfkuchařova trpělivost a úslužnost měly své hranice. Teď už toho měl plné zuby. Takže je chce ještě tenčí! Má je mít!

Nabrousil nůž a se zarputilým výrazem v tváři začal krájet brambory na tenko, na velmi tenko, skoro jako papír.
Potom je hodil do vařícího oleje, vysypal je na talíř a zlomyslně strašně je přesolil. On si nenechá nikým mluvit do vaření!
Než ho majitel stačil zastavit, kuchař vyrazil z kuchyně a položil talíř před Vanderbilta, a očekával další výbuch a reklamace zákazníka.

Vanderbil ochutnal, řekl, že to sice není to, co jedl v Paříži - ale že je to dobré. A že mu to chutná!
A to stačilo!
Francouzské brambory se staly hitem a stálou nabídkou restaurace.

Tak vznikla americká variace francouzkého receptu. V roce 1887 se už tento recept objevil v oficiální kuchařce Bílého domu a brzo se rozletěl po celém světě.
Vanderbiltova dopravní společnost fungovala dobře a dala světu spoustu spokojených cestujících, ale známějši dědictví zanechal po sobě jeden navztekaný kuchař, který se chtěl Vanderbiltovi pomstít. Jeho zdravé naštvání dalo vzniknout tenkým, přesoleným, smaženým chipsům.