Začala válka. Nikdy jsem ji nezažila, druhou světovou znám jen z vyprávění a vždycky jsem žila s pocitem, že je to sice strašné, ale tak nějak se nás to naštěstí až tak moc nedotýká. Od minulého týdne je to jinak.

Ve středu ráno jsme si pustili televizi s aktuálním zpravodajstvím. Náš pětiletý Ríša přilítl s náručí plyšáků do obýváku, usadil zvířátka na gauči, začal se cpát perníkem a čajem, přitom si kreslil do bloku trasy pražských autobusů. Do toho z televize běželo CNN s anglickým zpravodajstvím.
Ríša, který chodí ve školce na angličtinu a moc ho baví, jedním uchem angličtinu poslouchal, najednou zvedl hlavu a povídá: „Mami, co to znamená „war“?“ Mně se najednou stáhl krk, uvědomila jsem si, proč musíme dětem vysvětlovat, co je to válka, proč se na takové věci ptají již tak malé děti... Za chvíli se objevil v televizi Bush s projevem. V rámci stručného výkladu jsem Ríšovi řekla, že ten pán je americký prezident. Na to Ríša :“Já vím, to je George Bush, bydlí ve Washingtonu, to je ve Spojených státech amerických, mám to na mapě. Mami, ale ten Husajn je moc zlej, viď? Já bych ho zavřel do vězení!!!“

Zpravodajství pokračovalo záběry z Iráku. Přišla jsem se z kuchyně do obýváku podívat a slyším, jak Ríša mumlá s očima upřenýma na televizi to, co tam slyší: „Alláhu akbar“... Chtělo se mi brečet. Vím, Ríša ještě nechápe válku jako něco strašného, ví, že tam umírají lidé, ale celé tragice ještě nerozumí. Jenže naše malé děti už prostě vyrůstají a budou vyrůstat s tím, že budou brát válku jako něco, co patří k životu, co prostě je, i když ne přímo u nás (doufám, že u nás nebude..)
Kluku můj malej, doufám, že ta slova Alláhu akbar budeš slyšet jen na svých cestách po světě při návštěvě mešity, že islám pro tebe bude znamenat jedno z náboženství, kterým se ale nebudeš muset řídit a nikdo tě k provolávání Alláhu akbar nebude nutit...