Moje aktivní sestřička mne vyvedla na večírek americké firmy zabývající se public relations, pro kterou příležitostně pracuje. Usadila mne naproti její ředitelce a majitelce v jedné osobě. Asi třicetiletá, velmi bezprostřední a příjemná žena. Ani to nebolelo prokousat se zdvořilostními tanečky svižně rovnou k zajímavějším tématům. Což u mne vždy znamená osobnější notu. Koušu se jinak nudou, točí-li se hovor jen v přísně neutrálních vodách. Měla jsem štěstí, paní ředitelka byla podobného ražení. Za chvíli již vzpomínala na střední školu i na aktuálně hrozícího Valentýna. Jala se líčit, jak se děvčata ve třídě na Valentýna vždy navzájem trumfovala, která dostane více dárků. Třídní krasavice dostávaly obří pugéty růží s krabičkou dárku schovanou uvnitř. Jelikož to byla děvčata čilá, mívala známost se staršími, již vydělávajícími muži. Dárková obdarovávací show se pak mohla konat v exkluzivním finančním duchu. Dívky, které chodily s vrstevníky, hrdě třímaly alespoň malou kytičku. Neuvěřitelné mi připadalo, že květiny a dary jim přímo do školy a před zraky všech, doručovali poslíčci.
Zcepeněla jsem ohromením. V mysli se mi okamžitě začaly odvíjet představy, jak asi bylo dívenkám, které nesplňovaly estetické normy a byly tudíž bez partnera. Jak se spolu krčily někde v koutku třídy a přály si, aby ten prokletý svátek už byl za nimi. Kolik z nich raději ten den simulovalo akutně propuklé malomocenství, než aby se dobrovolně odebraly na svůj školní pranýř hanby. Přímo hmatatelně mne zalila vlna utrpení všech obtloustlých nebo brýlatých nebo přerostlých kačátek. Útrpné pohledy těch úspěšnějších a „dobrácké“ otázky, kdyže dorazí jejich Valentýnská nadílka. To vše pod chápavým vedením školy, které toto mučení jehňátek blahosklonně dovolí. Notnou chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě celý Valentýnský psychohoror přehrála.
Paní ředitelka zatím trpělivě čekala, až si vrátím zděšené obličejové svalstvo do společensky přijatelné masky. Prostomyslně jsem Američanku zasvětila do svých duševních pochodů. Ajajaj, hned jsem pochopila, že jsem šlápla vedle. Začala se ošívat a vrtět na židli. Nakonec ze sebe neochotně vysoukala, že na high school k Beverly Hills kráskám rozhodně nepatřila. Jisté neradostné zkušenosti by se při hlubším ponoru našly. Dolovala jsem z ní vysvětlení, proč tomu veřejnému týrání ošklivek neudělal přítrž alespoň ředitel školy. Třeba ve jménu zákazu rozvracení školní výuky (jak čile mi toto slovní spojení hned naskočí, že?). Nechápala mne. To je přeci demokratická země, co by někomu zakazovali valentýnské sadomaso. Objasnila mi, že se přeci každý musí učit již od dětství vyrovnávat s faktem, že je někdo lepší. Podělila jsem se s ní na oplátku o hypotézu, že Valentýna vymyslela liga amerických psychiatrů. Okopírovali know-how od drogových dealerů. Klienty si je třeba aktivně vytvářet již mezi mládeží. Zdvořilostně naznačila ústními koutky úsměv.
Zbyla mi již jen jedna otázka. Proč rodiče ošklivých káčátek nezakoupí obrovské pugéty a nezašlou je anonymně své dceři do školy, předstírajíce, že jsou od tajného ctitele? Teď jsem se pro změnu já mohla kochat pohledem, jak vypadá ryzí údiv v jejím podání. Byla to přece jen upřímná fajn ženská. Rozesmála se nakonec nadšeně na celé kolo a přiznala, že ji to až dosud nikdy nenapadlo.
Reklama