Těžké to není, pokud nebydlíte v bytě s vysokými stropy a zdmi, které jsou místy jako z papíru, aby se o další půlcentimetr proměnily v nejtvrdší diamant. Tohle je historka, na kterou z větší části nejsem hrdý. Ale popořádku. Zahajme pointou – závěsy už visí. Ale ta anabáze, aby tomu tak bylo, byla skoro nekonečná.

Jak jsem řekl, závěsy mám od loňska. V takovém tom švédském krámě jsem si koupil garnýž (vypadá to levně, ale to zjistíte, že zvlášť se prodávají ty tyče, úchytky na zeď, koncovky na tyče a ještě kroužky, takže nakonec to žádná levná sranda není. Jsou to vykuci). Hrdě jsem to přinesl domů a zjistil, že nad okno jen tak nedosáhnu.

Nakonec jsem musel postavit takový ten vachrlatý stolek také tam odtud a na něj ještě židli. Teď už jsem, sice na špičkách, ale přece, dosáhl na naměřenou úroveň. Vrtačku i s příklepem jsem měl, tak hurá. Příklep. To byla ta zrada. Stačilo se zdi dotknout a vybuchla mi nad hlavou a sypala se mi do vlasů a na podlahu.

Zjistil jsem, že omítka je asi pěticentimetrová a jsou v ní kusy štěrku. Velké kusy štěrku. Bylo to u mě najednou jak na pláži v Chorvatsku. Umístit hmoždinky se prakticky nedalo. Sádru jsem pochopitelně neměl. Na jedné straně se mi podařilo ve zdi „tak nějak“ uchytit už napodruhé (ne na dlouho, jak se ukázalo), na straně druhé zůstala hmoždinka opět „tak nějak“ ve zdi na třetí pokus (a na pátou díru). To bylo ovšem po hodinovém zápase, kdy se mi na upocený obličej lepil stoletý prach ze zdi našeho domu.

Nakonec jsem rezignoval, a i když jsem viděl, že to víc drží než nedrží, závěsy jsem pověsil. Stejně jsem nevěděl, jestli se nebudu stěhovat. Nestěhoval. A za pár měsíců jsem udělal chybu a k závěsům si koupil záclony. Jako v klícce to tam budu mít! Jako v klícce!

Dokoupil jsem tyč, víc jsem nemusel, předvídavě jsem koupil držák na dvě garnýže. A pověsil záclony. Vydržely asi měsíc. Pak se to „tak nějak“ urvalo. Ne že bych byl překvapený. Já to dokonce čekal dřív. Bylo před létem, před státnicemi, do bytu přišlo kotě, které by po nich šplhalo... Odložil jsem znovuvěšení.

Až do víkendu. Přišel nedoplatek za plyn 8 000 a od okna, které těsní asi jako chrup staré cikánky, proklatě táhne (jako z úst té cikánky – bydlí totiž o pár pater níž). Bylo nutno. Tentokrát jsem se rozhodl být radikální a pořídil ocelové hřeby. Ta spadená strana se opět chytla napoprvé. Tam už bych se mohl i věšet.

Jenže je tu ještě ta, kde už zeje pět děr. Na první pokus hřeb zvíci deset centimetrů zajel do poloviny délky. Při druhém úderu zeď zase vybuchla. Druhý pokus mě stál levý palec. Ale nepotřebuju ho! Celé se to dělo na vratké pyramidě nábytku, tanec pro ninju! Přidal jsem dalších pět děr a už systematicky pokračoval dál od okna. Tu a tam omítka vybuchla, tu a tam jsem se nedostal hlouběji než na centimetr.

Garnýže nakonec visí asi o 20 cm dál od okna, než byl původní záměr. Zuřil jsem, cítil se potupený a o zdi můžu směle tvrdit, že dostala dávku z kalašnikova. Ale visí! A bude viset. Mohl bych koupit sádru a celé to ukrýt, ale to bych zničil memento, jež mi připomíná válku o závěsy. Varujte se starých domů! Nikdy nevíte, co vás čeká pod omítkou!

P. S.: Uklidit ten svinčík netrvalo ani hodinu.:)

Reklama