Foto: Makro
Právě Kovy bude letos jedním z ambasadorů Makro Czech Gastro Festu. A je znát, že letošní ročník pro něj bude výjimečný. „Mám pocit, že čtvrtý ročník nebude jen dosud největší, ale že ho mnozí z nás vnímají také jako takový předvoj toho pátého, výročního. Už si trochu brousíme zuby na O2 arenu, protože do ní začínáme pomalu pronikat,“ říká. Když o festivalu mluví, je v jeho slovech slyšet nadšení. „Připadám si trochu, jako bych sledoval mapu, na které postupně dobýváme O2 arenu. Letos už v ní budeme alespoň částečně a lidé se na to mohou těšit. Bude to větší, zajímavější a je krásně vidět, že rosteme.“
Kovy se netají tím, že ho letos nejvíc láká především mladá generace kuchařů. „Rozhodně se těším na MakroGen, tedy zónu, kde se představí naděje české gastroscény.Také na Makro Gastro Cup, kde proti sobě nastoupí studenti Zlína a Pardubic. Soutěžit budou mimo jiné o stáž u Zdeňka Pohlreicha, takže to bude opravdu velké lákadlo.“ Právě mladí lidé a jejich energie jsou podle něj tím, co dokáže gastronomii posouvat dál. Festival ale podle něj není jen o velkých jménech nebo soutěžích. Důležitá je i jeho pestrost. „Když má člověk chuť na kávu, zajde do kávové zóny a zároveň se tam může něco nového dozvědět. Makro Forum je zase více podcastové a rozhovorové, jde tam člověk víc do hloubky. A když má chuť na show, zamíří na Makro Square a sleduje tam jednotlivé duely.“ Sám Kovy s úsměvem přiznává, že ačkoli patří k ambasadorům, vlastně se stále cítí být součástí mladé generace. A kdyby mohl na festivalu soutěžit stejně jako studenti, měl by jasno. „Chtěl bych absolvovat stáž u Kristíny Němčkové,“ říká bez váhání. Důvod je jednoduchý. „Přijde mi, že se neustále snaží posouvat a zlepšovat, dostává se na neuvěřitelně zajímavá místa. Klidně bych byl jen taková malá muška na jejím rameni, i když by to asi v kuchyni neviděli rádi. Nebo možná myš pod kuchařskou čepicí.“ A právě v tom je Kovyho pohled na gastronomii možná nejzajímavější. Nejde mu jen o výsledné jídlo, ale o celý proces. „Jen bych tam seděl a pozoroval, jak to funguje a jak to vypadá. Přijde mi to fascinující. Kdykoli vidím dokumenty nebo pořady z kuchyní, úplně mě to pohltí.“
Za poslední rok se navíc jeho vztah k vaření zase o něco posunul. Největším gastroobjevem se pro něj totiž stala jeho vlastní trouba. „Pro mě je největším gastroobjevem moje trouba, ve které jsem konečně začal péct. Trochu mě k tomu přivedlo natáčení charitativního speciálu Peče celá země, kde se peklo na pomoc dětem. Bylo to moc hezké. Od té doby už jsem upekl několik věcí.“
Pečení ho prý baví hlavně proto, že člověk nikdy přesně neví, jak to dopadne. „A baví mě i ta cesta kolem toho. Někdy se něco nepovede, ale nedá se nic dělat. Jindy se to podaří a člověk z toho má radost. Naposledy jsem pekl velikonočního beránka a dopadlo to překvapivě dobře.“ Beránek přitom nebyl jen náhodný experiment. Kovy se na Velikonoce připravuje poctivě. „Přesně tak. Byl to takový trenažér, abych pak mohl o Velikonocích udělat dobrý dojem,“ směje se.
Když začne vyprávět o tom, jak Velikonoce slaví, je zřejmé, že jsou pro něj hlavně o lidech. „My jsme z většího města. Mám pocit, že to, jak člověk Velikonoce prožívá, hodně záleží na tom, jestli je z Prahy, jako já z Pardubic, nebo z vesnice. Na venkově mi přijde, že je to mnohem víc o celé komunitě.“ Sám vyrůstal v prostředí, kde měly svátky velmi konkrétní podobu. „U nás to byla spíš taková menší komunita v rámci jedné ulice. Chodilo se koledovat po sousedech a zároveň to byla příležitost navštívit rodinu – tetičky, babičky, pratety – zastavit se u nich a popovídat si. Pro mě byly Velikonoce vždycky hlavně komunitním zážitkem. Samozřejmě k nim patřila i pomlázka.“ A ano, pomlázku si Kovy kdysi uměl uplést i sám. „Byly roky, kdy jsem pomlázku pletl. Už několik let jsem ji nepletl a trochu se mi po tom stýská. Nejsem ale agresivní koledník. Vždycky jsem byl spíš symbolický koledník a šlo mi hlavně o to, že je to hezká příležitost potkat se s lidmi, které mám rád.“
Na tradiční velikonoční koledování má ale svůj vlastní pohled. „Myslím, že se to dá vyřešit elegantně a přátelsky, třeba jen symbolickým poklepáním. Někdo by s tím možná nesouhlasil, ale podle mě to opravdu není o tom někoho zřezat. Je to hezká tradice, kterou si můžeme symbolicky připomenout.“ Možná právě proto se jeho vyprávění nakonec vždycky stočí ke společně strávenému času. „A myslím si, že i dřív šlo hlavně o to, že se lidé sejdou, popovídají si a stráví spolu nějaký čas. U spousty zvyků, ať už jsou to Vánoce nebo Velikonoce, je v pozadí právě tohle, pojďme se potkat, pojďme spolu být, dát si společné jídlo. A to je něco, co nám v době sociálních sítí možná chybí víc než cokoli jiného.“
S partnerem si doma vajíčka nebarví. Místo toho mají jiný rituál. „Vajíčka nebarvíme, nejsme takové bydlenky," pousmál se influencer. „Mám pocit, že my Velikonoce využíváme spíš k tomu, abychom si udělali hezký výlet, byli v přírodě a byli spolu. Zase je v tom to společné sdílení času.“ A právě v tom je pro Kovyho kouzlo jara. „Pro mě jsou Velikonoce v posledních letech hlavně o přírodě, odpojení, zpomalení a procházkách. O chvílích, kdy ráno ještě trochu štípe chlad, ale pak vyjde slunce a začne hřát do tváře. Mám Velikonoce spojené s prvními opravdu hezkými dny v roce.“ Jedna tradice ale zůstane zachována stoprocentně. „Ano, beránek rozhodně bude.“ A spolu s ním, jak Kovy s úsměvem dodává, i dobré jídlo.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář
Komentáře
Co je to bydlenka? Aha. Pán je na pány. V tom případě nevím, jaké je v těchto stejnopohlavních párech velikonoční tradice. Pokud vím, tak Velikonoce jsou původně pohanské svátky jara a plodnosti.
Kluk je sice sympatický, ale trochu mimo. Vajíčka barvily hlavně mladé holky, aby měly co dát klukům. Hospodyně mohla těm starším už dát panáka, víno nebo něco na zakousnutí.