Václav Žmolík: Svět je velký a je v něm spousta nádherných míst

Je doba prázdnin a dovolených, čas cestování. Koho jiného si pozvat k letnímu rozhovoru než člověka, který nám prostřednictvím rozhlasu i televize dává užitečné rady a nové tipy, kam a proč si zajet a která zajímavá místa navštívit.

Tím člověkem je novinář, publicista, scenárista, rozhlasový a televizní redaktor a moderátor Václav Žmolík. Měla jsem štěstí, že jsem ho vůbec zastihla, protože i on stejně jako řada jiných Pražanů tráví léto raději mimo velkoměsto. Tentokrát ho ale v Praze zdržely pracovní povinnosti, konkrétně příprava nového televizního cyklu Příběhy předmětů, který točí Česká televize, v jejíchž prostorách jsme se i sešli.

Prozraďte nám hned v úvodu něco málo z nově chystaného, výše jmenovaného pořadu.
Příběhy předmětů je nový dokumentární cyklus, který vypráví prostřednictvím různých předmětů příběhy lidí, současně spjatých i s nějakou zajímavou historickou událostí. Východiskem každého příběhu je vždy předmět, který je pro daného člověka symbolický a neodmyslitelně k němu patří. Kupříkladu bugatka Elišky Junkové je prostě svázána s Eliškou Junkovou, Salonní vůz arcivévody Františka Ferdinanda d´Este je svázán s Františkem Ferdinandem d´Este, a tady je navíc i jakási symboličnost, neboť následník trůnu měl jet tímto vozem do Sarajeva, a nakonec jím nejel, protože byl rozbitý. Kdyby s ním tehdy třeba jel, tak se nestalo, co se stalo, co my víme.

^{a vyrážíme...}

Tak to bude bezesporu zajímavý pořad, budeme se těšit. A propos, jaký předmět by symbolicky patřil k Václavu Žmolíkovi?
(smích) To jste mě teď zaskočila! Že by kolo? Ale ne, loď. Loď by to byla.

Vy vlastníte loď?
To ne, rád bych, poněvadž dělám jachting. Ovšem mít loď znamená mít také spoustu času, a toho já moc nemám.

Bezesporu i díky vašemu atraktivnímu povolání. Hezky jsme se teď přenesli ke klíčovému tématu našeho rozhovoru, k cestování. Mezi vaši nejznámější tvorbu patří rozhlasový a televizní seriál Po Česku, který vyšel i knižně, a teď jsme měli možnost se blíže seznámit i s novým cyklem Příběhy předmětů. Vy se všech výprav do těch míst účastníte osobně, nebo je vám předán už rovnou hotový materiál?
Všech se jich účastním osobně, protože jednak polovinu Příběhů předmětů píšu sám jako scénárista, jednak dělám průvodce, takže jezdím opravdu všude. V České televizi mám ještě pořad Televizní akademie. Je to blok živých rozhovorů a dokumentů, vysílá se každý všední den, pokaždé s jiným tématem. Například ve středu umění, v pátek příroda. Pondělí, které moderuji já, je věnované historii.

^{důkladná příprava před každým natáčením}

Při vaší práci se určitě setkáváte se spoustou zajímavých lidí.
To určitě, ale hlavně s lidmi, kteří žijí podobnými věcmi jako já a zajímají je. Protože, co si budeme říkat, historie a podobně... kdyby to někdo opravdu nemiloval, tak by se tomu nemohl věnovat, neboť finanční podmínky, za kterých ti lidé kolikrát pracují, jsou opravdu hrozné. Tahle práce se nedá dělat pro peníze, k tomu musíte mít citový vztah. Proto si všech těchto lidí, věnujících se historii a vůbec památkám, moc vážím.

Kterého setkání si považujete nejvíc?
To je strašně těžké takto definovat. V podstatě všech, ale nejvíce si považuji lidí, kteří se rozhodli vzít si památky do vlastní péče a báječně se o ně starají. Vesměs jsou to velice zajímaví lidé. Nejsou to ti, kteří pracují od–do a potom si dají nohy na stůl a koukají na televizi. Tohle jsou lidi, kteří kromě toho, že musí pracovat natolik, aby na to všechno vydělali, tak v sobě mají ještě další lidský rozměr, proto se o ty památky starají. To jsou pro mě zajímavá setkání. Třeba takový pan Nováček, který vlastní zámek Potštejn a dal ho s velkým úsilím úžasně dohromady, nebo paní Hildprandtová, která restituovala zámek v Blatné a úžasně se o něj stará. Pak si vážím také spousty kastelánů, kteří tou prací opravdu žijí, a nemyslete si, to je hodně náročná práce, 24 hodin denně správa objektu za podmínek častokrát hodně těžkých.

Krásně o tom mluvíte, je vidět, že máte k historii opravdu blízký vztah. Tuto zálibu v sobě máte už od dětství? Byla podporována?
Ano, byla hodně podporována. Tuto zálibu mám díky dědečkovi a mamince. Dědeček mě vozil na různé výlety na taková ta místa, kam dědečkové své vnuky vozí, tedy když o vnoučata jeví zájem, což můj dědeček jevil. Odmalička mě vozil po hradech, po muzeích, prošel se mnou Zlatou stezku kolem Sázavy, Prachovské skály i soutěsky v Hřensku a podobná místa. No a maminka, ta zase ráda jezdila po zámcích.

Nebyl jste tedy takový ten otrávený chlapeček z rodinných výletů na hrady a zámky?
(smích) Ne, to nebyl. To byl můj mladší bratr, ten byl otrávený chlapeček z výletů, toho to moc nebavilo. Mě ano, mě to moc bavilo, já jsem byl vzorný chlapeček, a dokonce jsem ještě maminku nutil jezdit na další zámky, který jsem našel a kde jsme ještě nebyli.

Který zámek patří k vašim nejoblíbenějším?
Těch je spousta. Líbí se mi třeba Nový zámek v Kostelci nad Orlicí, Chýše, Náměšť na Hané anebo Jičíněves, tedy asi spíše ty menší.

Hrady a zámky naší vlasti máte bezesporu ve velké míře proježděné, a vlastně si troufnu říct, že i Českou zemi znáte lépe než kdokoliv jiný. Co zahraničí? Je pro vás stejně přitažlivé?
Samozřejmě, rád cestuji i po světě. Svět je veliký a je v něm spousta nádherných míst, záleží na tom, co má kdo rád. Když někdo miluje historii a památky, tak samozřejmě vedle Prahy je ve světě ještě několik krásných měst, například kouzelné Benátky, Amsterdam je krásný, také Anglie má pár zajímavých historických míst. Já osobně jsem si zamiloval i australské Sydney. Je to nádherné místo k životu a jsou tam bezvadní lidé, velmi příjemní, otevření, což taky všude ve světě není.

Souhlasíte s tím, že než se člověk vydá poznávat svět, měl by poznat i svou zemi?
To určitě, přinejmenším alespoň svůj kraj a město, ze kterého pochází, protože to je základ. To poznání není jen o znalostech, aby člověk věděl, kde je Karlštejn a kdy byl založen, to je trochu něco jiného, měl by mít pocit jakési hrdosti...

^{při natáčení 13. komnaty Petra Rezka}

Promiňte, že vám skáču do řeči, vy osobně jste hrdý na to, že jste Čech?
Ano, jsem. Co bych byl jiného, kdybych jím nebyl. Já se nestydím za to, že jsem Čech, já se stydím za ty Čechy, kteří se za to stydí. Občas mi to přijde jako takové smutné národní stigma.

Ale dřív snad Češi hrdost měli, třeba v době před okupací.
Říká se to. Snad to tak bylo. Co já si pamatuji, tak je to pořád stejné. Myslím si, že nedostatek národní hrdosti je ve velké míře i v omezenosti některých lidí, v jejich neznalosti a hlouposti, že neví, na co mají vlastně být hrdi. Když víte, na co být hrdý, co je třeba zlepšovat, v tom okamžiku také pochopíte, že musíte začít hlavně u sebe. Já třeba strašně nesnáším, jak všichni vidí, co je tady špatně, ale nic s tím nedělají. Každý ví, co ten druhý dělá špatně, ale co dělá špatně on sám, že třeba odešel o hodinu dřív z práce, že je neslušný ke svým zákazníkům a podobně, to už nevidí. Sebekritika, sebereflexe je u lidí strašně malá. Já myslím, že je důležité nejen nadávat, ale také znát a zajímat se. A pak konat. Uvedu jeden takový příklad, zeptali jsme se člověka na návsi: „Prosím vás, kudy se jde k zámku?“ A on na nás koukal a po chvíli říká: „Tady je nějaký zámek?“ A to je vcelku běžné, lidi nemají o nic zájem, tak na co pak mohou být hrdi.

To snad není možné.
Je to možné, dělali jsme i anketu, a ta úroveň některých lidí opravdu taková je. A co taky můžeme čekat, když celé dny sedí u počítačů a nebo navštěvují různé nesmyslné školy a kurzy, kde je učí mluvit jako roboty. To vám pak zavolá nějaký operátor z nejmenované společnosti, řekne vám naučenou frázi, a pokud se ho zeptáte na něco navíc, tak neví, protože mele jen jedny a ty samé fráze, co ho naučili, a tím také celá jeho vzdělanost končí.

Panečku, pěkně jste se rozohnil, ale musím s vámi souhlasit. Takových hovorů jsem také zažila několik.
Ještě se vrátím k té nevědomosti, my jsme například dělali anketu v Třebechovicích pod Orebem a ptali jsme se místních, kde je ten Oreb, dobrá polovina nevěděla, a to tam ti lidé bydlí. Přece když už někde žiji, tak se minimálně zajímám alespoň o to kde, ne? Za chvilku nás ani nebude zajímat, kde jsme se narodili.

A vy jste se narodil kde?
Já jsem se narodil v Praze a také zde stále bydlím. Mám ji rád a celou ji mám několikrát prochozenou. I do televize chodím pěšky.

Z Vinohrad? (pan Žmolík bydlí kousek od nás, proto i vím, že je to pěkná dálka)
Ano, z Vinohrad, vydám se přes most a za půl hodiny jsem na Kavkách. Já se nerad tlačím v MHD. A jak se pohybujete po Praze vy?

Autem.
No, to jste pohodlná (smích), zkuste chodit pěšky a uvidíte, kolik nových věcí objevíte.

Tak já to brzy zkusím, ale pojďme zpátky k vám. Pěšky se všude dojít nedá, vy hodně cestujete, jaký dopravní prostředek preferujete? Vlak, autobus, automobil či kolo?
Mám slabost pro vlaky. Už od dětství,  kdy jsem jezdil s dědečkem na výlety vlakem. Byl jsem rád, když jsem teď mohl několik let natáčet pro Českou televizi pořad Svět na kolejích. Ve vlaku se většinou netlačíte, vlaky mají své kouzlo, svou nostalgii. Ale nejvíce jezdím pochopitelně taky automobilem.

A nahoře na střeše máte kola.
Už ne, ale mívali jsme, to je pravda. Ale od té doby, co jsme koupili díky pořadu Po Česku chalupu v Českém ráji, tak kola už jsou na chalupě. V tom kraji jsou úžasné možnosti na ježdění, ať už do Polabí, nahoru do Krkonoš, a nebo do Jizerských hor, tam je pořád kam jezdit. To bývalo stejně hrozné převážet čtyři kola - pro manželku, pro mě, pro obě děti. Nejdřív přidělat zahrádku, pak držáky, všechna kola připevnit, zase sundat, to byl člověk unavený dřív, než někam vyrazil (smích)

Co jste myslel tím „koupili jsme chalupu díky pořadu Po Česku“?
To je taková pěkná historka, kterou vám moc rád povím. Tehdy po natáčení jednoho z dílů pořadu, v těch místech, jsme šli se štábem večer na pivo. A jak tak sedíme a bavíme se, tak já říkám, že sháním nějakou chalupu. A osvětlovač povídá: „A nechtěl bys ji tady v Českém ráji?“ My jsme ji chtěli spíš u vody, protože celá rodina se věnujeme vodním sportům, nicméně šel jsem se na ni podívat. Přijeli jsme na místo, a tam stála chalupa pod lípou. Láska na první pohled. Tu chci, povídám. Vtip byl v tom, že zvenčí vypadala celkem dobře, ovšem, jak tam už léta nikdo nebydlel, uvnitř to byly trosky pod Troskami. Ale to mi nevadilo, horší bylo, že majitel mi řekl, že jsem druhý v pořadí, že už bohužel jednoho kupce má. Osvětlovač se přimlouval, ale pan Žmolík je hodný člověk, pracuje v televizi. No, prostě krásně o mně mluvil. Já jsem tam pak přivezl ještě i manželku, že jí tu chalupu ukážu a třeba se nám podaří majitele nějak přemluvit. Manželka ji uviděla a povídá: „My bychom ji krásně vylepšili, upravili, nová okna dali a tak.“  A za tím majitelem stála jeho maminka a překvapeně se zeptala: „Vy byste ji nezbourali?“ A to rozhodlo, protože ten první kupec ji chtěl hned zbourat a udělat si bydlení ze stodoly. A tak už statek dáváme deset let dohromady a máme to tam moc rádi.

Pane Žmolíku, jak dlouho jste ženatý?
Dvacet čtyři let jsme s mojí paní. Máme dvě děti, jednadvacetiletou dceru Karolínu, která se teď dostala na JAMU na studium operního zpěvu, tak máme velkou radost, že jí to vyšlo, protože krásně zpívá a vyhrála i nějaké pěvecké soutěže, a ještě máme šestnáctiletého syna Jirku, který studuje filmovou tvorbu, takže se částečně potatil.

^{s dcerou Karolínou}

Umíte si představit, že byste měl nějaké jiné povolání?
Ne, už ne. Já jsem chtěl být jako malý kluk historikem a ještě víc jsem chtěl studovat zeměpis, ale u toho zeměpisu mě vlastně vždycky zajímala také spíš historická geografie, vývoj jednotlivých zemí, takže jsem si to vlastně v tom mém povolání všechno propojil. Jeden čas jsem chtěl dělat také režii, divadlo a film, ale vlastně všechno se to točí kolem jednoho oboru.

^{při moderování Miss junior 2009}

Víte, já věřím tomu, že když člověk něco opravdu hodně chce a jde si za tím, tak toho dosáhne. Člověk se celý život vyvíjí, neříkám, že moudří, ale vyvíjí se, a i když jsou třeba ty věci, které si kdysi vysnil, v reálu trochu odlišné, posouvá ho to zase někam dál. Mně se třeba splnilo, že jsem mohl dělat divadlo. Nějakou dobu jsem pracoval v kolínském divadle jako dramaturg, ale zjistil jsem, že v tom prostředí vlastně být nechci, i když divadlo miluji. Zjistil jsem, že se mi v divadelním mikrosvětě vlastně nelíbí, že to není ono. A tak jsem se vrátil k novinaře. Tam jsem svobodnější. I když jsem pak psal recenze a dělal i pořady o divadle. Takhle v životě jdete dál, jdete za něčím, co vás baví.

Jdete do světa. Jdete se toulat po Čechách i po zahraničí.
Třeba tak. A to mě baví.

Děkuji za příjemný rozhovor!

^Vizitka

• ^{Pan Václav Žmolík se narodil 2. 5. 1959 v Praze.}
• ^{Mezi jeho nejznámější pořady patří rozhlasový a televizní seriál Po Česku, který vyšel i knižně.}
• ^{Začínal v Českém rozhlase. Na ČRo 1 Radiožurnálu moderuje už jedenáctým rokem každou sobotu a neděli Víkendový radiožurnál a v rozhlasové podobě pořad Po Česku.}
• ^{Můžete ho znát i z pořadů České televize Studio 6, Aréna, Černá, bílá, Experiment, Svět na kolejích. V současnosti na Kavčích Horách připravuje a moderuje Televizní akademii a podílí se na přípravě nového cyklu Příběhy předmětů.}
• ^{Je ženatý, má dvě děti.}