tra.jpg
Foto: Shutterstock

Když někdo není spokojený se svým životem, lze ho ze dne na den od základu změnit, nebo je třeba postupovat po malých krůčcích?
Velkou životní změnu neuděláme ze dne na den. Je potřeba postupovat v krocích, s motivací a odhodláním. Je důležité, abychom věřili sobě a cestě, která nás ke změně dovede. Chováme se a reagujeme na různé situace dle našich zkušeností a dle naučených vzorců chování z rodiny apod. Udělat změnu ve svém myšlení a udělat něco jinak než v minulosti, je delší proces.

Někdo si třeba řekne, že jeho život, se kterým není spokojený, změnit nelze. Ať už z jakýchkoli důvodů. Může tomu tak být? Nebo je změna možná vždy? 
Já si myslím, že vždy mohu změnit svůj život. I když momentálně nevidím žádné řešení. Je to o nastavení mysli a postoji k životu. Přestože nevidím cestu nebo řešení problému, neznamená to, že tam není. Je to o vnitřní motivaci a odhodlání, zda chci něco ve svém životě udělat jinak.

S klienty občas řešíme jejich návyky. Je jedno, jaké. Jde spíše o to si uvědomit, zda mi daný návyk stále přináší více pozitivního, nebo ne. Pokud návyk spíše škodí, je pak moje odhodlání pro změnu větší. Pokud si ale uvědomím, že například kouření či pití kávy má pro mě stále pozitivní dopad, je to například relax, tak nikdy nebudu mít motivaci a odhodlání s tím skončit. Teď to samozřejmě neberu ze zdravotních důvodů.

Proč je vhodné najít si k nějaké takové zásadní životní změně kouče? V čem je prospěšný? 
Kouč je průvodce, který napomáhá klientovi, aby přemýšlel o svém životě jinak a kvalitněji. Kouč není v roli dávat rady, protože každý z nás nejlépe víme, co je pro nás vhodné, a co ne. Je důležité si uvědomit, že jsem v nějaké startovací pozici, ze které se bude vycházet směrem vpřed, tedy do budoucnosti. Nebudeme se zabývat minulostí, ta už je daná, nezměníme ji. Můžeme se z ní ovšem velmi dobře poučit, něco nového se o sobě dozvědět a využít to při své cestě ke změně.

Cesta bývá náročná, někdy se bude dařit a někdy zase ne. Ale je důležité vydržet. Je to sebeřízený proces, který nějakou dobu trvá. Stejně jako dítě, když se učí chodit. Na začátku také padá, pak se zvedne a zase spadne, snaží se znova a znova. A najednou chodí a běhá, už je to automatické chování, protože se to už naučilo. To samé je i v učení se nových věcí vedoucí ke změně myšlení nebo návyku.

Kouč je pro klienta velká podpora, protože k takové větší změně musí klient překonávat sám sebe. Motivace a pozitivní zpětná vazba od kouče je velice důležitá. Někteří moji klienti říkají, že mě potřebují jako podporu i jako dohled a kontrolu. Dokážou pak snadněji převzít odpovědnost za sebe, za svoje kroky a svůj život.

ss.jpg
Foto: Se souhlasem Andrey Gawron 

Co když se nám během snahy o změnu připletou do cesty překážky? Jak se jimi nedat zlomit? 
Tady je moje role jakožto průvodce změnou velice důležitá. Abych rozpoznala, co se děje. Některé překážky mohou cestu ke změně prodloužit. Ale empatie a lidskost kouče je velkým přínosem. Dokáže s klientem pracovat tak, aby mu tyto překážky pomohl překonat. K tomu existují různé metody, nebo se pouze změní zaměření pozornosti či směr koučování.

Bývá to někdy tak, že vlastně žádnou hmatatelnou změnu v životě nepotřebujeme, spíš je třeba pohlížet na svůj život jinou optikou, respektive hledat to dobré? 
Ano, hlavní je ale ona kvalita vlastního života. Pokud jsem dnes spokojená, tak nemám potřebu hledat změnu. Během našeho života nastávají situace, které mění naši spokojenost i náš postoj ke změně. Vždy je, ale potřeba hledat to dobré, na každé situaci, která kdykoli nastane.

Lze z pesimisty udělat optimistu? 
Dříve se říkalo, že to možné není. Avšak neurověda stále více ukazuje, že je možné změnit pesimistu, aby na svůj život nahlížel jinak než negativně. Je to hlavně v pohledu na změnu myšlení a naučit mozek vnímat věci jinak než negativně. To je opět proces, který trvá déle. Není ze dne na den. A hlavně klient musí chtít svůj pohled změnit. Pokud pesimista chce být pesimistou, vyhovuje mu mít takový život, je to jeho rozhodnutí. Pak s tím je v pohodě.

V čem lidé, kteří jsou nespokojeni se svým životem, často chybují? 
Neřekla bych úplně, že chybují. Někdy opakujeme ty stálé vzorce chování, protože neznáme nic nového nebo jiného. A naše hlava nám to nabízí automaticky, protože je to nejrychlejší možné řešení, nemusí se přemýšlet. Vyzdvihla bych 3 věci, které se opakují, a mohly by být příčinou selhání.

Velmi často se pitváme v problému samotném. Dokola ho probíráme ze strany na stranu a v naší hlavně vlastně prohlubujeme jen ten daný problém, takže nevidíme žádné řešení.

Dále si klademe nedosažitelné cíle nebo mety. To je třeba hubnutí. Chci zhubnout 20 kg. Je to velké číslo a nemám jasný plán, jako toho docílím. Po měsíci, kdy na sobě intenzivně makám, zhubnu jen 2 kg. V ten daný okamžik mě to srazí dolů a ztrácím motivaci, protože jsem zhubla jen 2 kg. Hned si řeknu, že to nejde, nemá to cenu atd. 20 kg je pro můj mozek moc daleký cíl. Pokud si ale nastavím 2 kg měsíčně a k tomu jasné kroky, co budu dělat, motivace je snadněji udržitelná. Nebudu za měsíc takto zklamaná, ale naopak nadšená. Protože jsem svůj cíl 2 kg za měsíc zhubla. Mohu na sebe být hrdá.

A v neposlední řadě je to nedostatek sebedůvěry. Podceňování se, nedůvěra ve své schopnosti, touha po dokonalosti, neupřímnost sama k sobě, to vše nám podsekává nohy. Raději to odložíme, neuděláme a nezměníme. A to nás sráží ještě hlouběji.

tras.jpg
Foto: Shutterstock

Někdy je skutečně těžké najít k nějaké zásadní změně odvahu. Jak se odhodlat?
Tady určitě hraje velkou roli strach z nejistoty a neznáma. To vzbuzuje pochybnosti a mnoho otazníků, což má dopad právě na odhodlání a motivaci. Co dobře pomáhá, a je jedno, zda budete pracovat sama nebo s koučem, je rozplánovat cestu ke změně na menší kroky nebo milníky a dle nich postupovat. Vyjasnit si představu či vizi této změny a k tomu směřovat. Když vím, co mi změna přinese pozitivního do života, pomůže mi lépe o ni přemýšlet. Nejtěžší je udělat ten první krok.

Nevzdávat se při prvním neúspěchu, ale promyslet si, co nefungovalo, co mohu příště udělat jinak. Odměňovat se za jednotlivé úspěchy, být na sebe hrdí.

Zní to, jako byste mluvila i z vlastní zkušenosti.
Ano, sama jsem takovou změnou prošla ve svých 40 letech, když jsem porodila druhého syna a přišla o svou vysněnou práci. Byla to rána jako blázen. Po 20 letech v business prostředí a zkušenostech, které máte, si najednou připadáte úplně k ničemu. Musela jsem udělat ten první krok do neznáma. Dneska jsem profesionální koučka, mentorka a lektorka na škole koučů. To jsem si předtím vůbec nedokázala představit.

Zdroj informací: Andrea Gawron

Čtěte také:

Reklama