Otázka viny a odpuštění je složitý etický proces. Zatímco paragrafy znají rozdíl mezi úmyslným a nechtěným zaviněním, lidský cit ho často nevidí...
Třiatřicetiletá Andrea tenkrát jela s manželem na návštěvu ke známým. Pršelo a auto, které řídil manžel, dostalo smyk, vjelo do příkopu a převrátilo se na střechu. Andrea podlehla zraněním dřív, než dorazila záchranka...
„Dneska už vím, že by si dcera určitě nepřála, abych na jejího muže nadosmrti zanevřela,“ říká paní Jaroslava, matka oběti. Ale ve chvíli, kdy se tragickou zprávu dozvěděla, zdrceného zetě nenáviděla. „Tys mi ji zabil!“ křičela na něj při prvním setkání po tragické nehodě. A při pohřbu se dala slyšet, že vrah tam nemá co dělat.
K jeho plačící matce, Andreině tchyni, se dokonce otočila zády. Hlavou se jí přitom honilo: „Kašlu na její slzy! Ty mi moje dítě nevrátí!“ Všichni tehdy mysleli, že až odezní první nával bolesti, začne zjitřená matka uvažovat rozumně. I její manžel, Andrein otec, se marně snažil paní Jarku přesvědčit, že zeťova vina vůbec není jednoznačná.
Příliš velká bolest neutuchala
Jaroslava byla odhodlaná stýkat se pouze s tříletou vnučkou, kterou autonehoda připravila o maminku. K té naopak lnula stále silněji. Vždy se nemohla dočkat víkendu, kdy se s ní pravidelně vídala. Aby se vyhnula setkání se zetěm a jeho matkou, posílala pro malou Andrejku jejího dědu.
Uplynul rok od Andreiny smrti. To sobotní ráno šel dědeček jako obvykle vyzvednout vnučku a přitom se dozvěděl, že její druhá babička leží v nemocnici. Slíbil zeťovi, že Andrejku přivede tentokrát v neděli odpoledne k nemocnici, aby mohla babičku s tatínkem pozdravit. Holčička pro ni celé nedělní dopoledne malovala obrázek. „Dá si ho na stolek, aby jí tam nebylo smutno,“ rozumovala přitom nahlas.
Po obědě dědeček Andrejku vypravil, a když na něj s deskami v podpaží čekala v předsíni, začal se obouvat. A tehdy zřejmě zasáhl osud. Dědovi luplo v zádech a pro samou bolest se ani nemohl narovnat. Nezbylo nic jiného, než že se k nemocnici musela vydat s vnučkou „nesmiřitelná" Jaroslava.
Původně chtěla holčičku zeťovi jen bez řečí předat, když však viděla jeho ustaraný obličej, optala se, jak se jeho matce daří. „Čeká ji operace,“ dozvěděla se. Když pak i s Andrejkou zmizel ve vchodu do nemocnice, nemohla se paní Jarka zbavit provinilého pocitu, že měla alespoň zeťovu matku pozdravovat a nabídnout mu pomoc s vnučkou.
Proto na něj počkala před nemocnicí a navrhla mu, že se o dítě postará, bude-li třeba. Zeť k ní vděčně natáhl ruku ke stisku a ona – po krátkém zaváhání – stisk opětovala. Ledy se prolomily...
Kristýna se léta přátelila se sousedkou Marií. Jako už několikrát předtím jí svěřila na hlídání čtyřletou dceru, aby mohla zajít na úřad cosi vyřídit. Holčička však v nestřeženém okamžiku na sebe v kuchyni zvrhla hrnek s vařícím čajem. Horká tekutina jí opařila ruku a krk i s bradičkou.
„Když jsem v nemocnici seděla u její postýlky, zmocňovalo se mě zoufalství. Bála jsem se, že bude mít na vždy zohyzděný obličej,“ popisuje paní Kristýna. Od manžela se dozvěděla, že je Marie na pokraji nervového zhroucení. „Vůbec jsem ji nelitovala, naopak, přála jsem jí, aby ji do smrti trápilo svědomí,“ prozradila na sebe matka opařené holčičky. Ani ujišťování lékařů, že následky nebudou trvalé, ji neobměkčilo.
Když se Kristýna s malou Denisou vrátily z nemocnice, utrápená Marie se jí přišla omlouvat. Rozhořčená Kristýna jí vmetla do tváře: „Ještě, že nemáš děti! Vždyť by ses o ně ani neuměla postarat!“ A zabouchla jí dveře před nosem.
Po čase měla Kristýna hrůzný živý sen. Zdálo se jí, že na dceru upustila pánev s rozpáleným omastkem. Probudila se zpocená děsem. A tehdy si uvědomila, co si asi prožila Marie. Nazítří ji sama vyhledala a omluvila se za své nepatřičné chování...
Psycholožka PhDr. Zdeňka Sládečková radí vzdát se své zlosti a touhy po pomstě. „Odpuštění představuje ochotu vzdát se své zlosti, ublíženosti, zášti a touhy po odplatě,“ tvrdí. „Je projevem dobré vůle hledat smír a obnovit vztahy. Cílem není změnit jiného člověka, ale vlastní postoj a myšlenky. Neodpuštění bývá v důsledku nejvíc destruktivní pro toho, kdo neodpustil – nikoliv trestem pro viníka.
Může přinést psychické a fyzické obtíže od zášti a zatrpklosti až k depresím a bolestem. Zdravě sebevědomý člověk dokáže přiznat svoji chybu i tolerovat a chápat slabosti a chyby jiných lidí,“ nastiňuje „mechanizmus" zášti psycholožka Sládečková.
„Zda člověk chce, či nechce odpustit, je záležitostí osobního rozhodnutí. Odpuštění zahrnuje také fakt, že nepřeji jinému člověku nic zlého a že jsem připraven mu pomoci v nouzi. Jinými slovy – jsem schopen si představit sebe na jeho místě.
Odpustit také znamená znovu nalézt ztracenou rovnováhu a zabavit se vlastní trýzně z nepříjemných vzpomínek, vzdát se do budoucna výčitek, uzavřít minulost a vnímat již přítomnost a budoucnost.“
Nový komentář
Komentáře
Pěkný článek
Chybovat je lidské a s každou chybou přichází poučení což je potřeba.Chápu,že občas lidé udělají chyby,které je těžké odpustit a také záleží na tom zda dotyčný lituje svého činu.Pokud nelituje a myslí,že nic zlého neudělal je asi na místě takového člověka vypustit ze svého života,alespoň dokud sám nepochopí.
Je to opravdu citlivé téma, každý si v životě projde nepříjemnými a bolestnými situacemi a musí se s nimi vyrovnat, což vždy není lehké. Je těžké někdy uvažovat rozumně. Čas zhojí rány.
jo to je smutné.Nejhorší je, když něco zaviníte sami.I když za to nemůžete,stejně si to budete do konce života vyčítat.Moji vnučku kousl náš pes.Stála jsem vedle ní,nevím co jí to napadlo,ale asi mu chtěla dát pusu a on se lekl a kousl.Nikomu nepřeju tu hrůzu.Byl to zlomek sekundy.Strašné.Má několik jizev v obličeji.Byla s tím týden v nemocnici a já tam byla s ní.Moje dcera musela dodělat rekvalifikační kurz,tak tam nemohla být s ní.Chodila za námi každý den.Dostala se jí tam infekce,tak brala antibiotika.Teď chodila na laser,už to vypadá docela dobře,ale vidět to ještě je.Dcera mi to ani jednou nevyčetla,ani nijak nenaznačila,že mi to dává za vinu,ale já si budu vyčítat pořád.Měla jsem to předvídat.Malá to nese velmi dobře.Ještě se mi chudáček omlouvala.A když jsme ji taxíkem vezli do nemocnice,tak říkala..doufám,že se mě v tý nemocnici neleknou,tolik krve!..To jí byly 4 roky.
to je moc choulostivé téma
člověk nikdy nemůže říct, jak by se zachoval, když se do podobné situace nedostane....
může si myslet, jak by se zachoval...ale nemůže to vědět
Taky sem to zažila. Můj muž spáchal sebevraždu. A tchýně nám řekla: vy 3 ste ho zabili.Mám 3 děti ,tak ani nevim koho přesně myslela. Manžel byl psychycky labilní,už když sme se seznámili,tak o sebevraždě mluvil. To jen chci říct ,že ani pořádně nevim proč to udělal. (už je to 20let) Tchýně se na pohřbu otočila k mý dceři zády ,seděli vedle sebe. A o mý děti stratila veškerý zájem. Mrzelo mě to ,protože stratili tátu i babi a dědu! naštěstí já měla moc prima rodiče.
smutné, ale bohužel se to stává. Těžké pro obě zúčastněné strany
nedovedu si představit, že bych mohla odpustit člověku, který by zavinil smrt některého z mých dětí
naštěstí jsem to nemusela řešit a doufám, že do své smrti ani řešit muset nebudu
Ne nadarmo se rika, ze cas zhoji vsechny rany. Pokud clovek ma duvod odpustit, je to mnohem snazsi.
hrozny, ale stava se.
a stema nehodama? my uz jsme asi na cerne listine na uradech pec eo dite: jendou se eliska obouvaka kovovym obouvakem a sedla na nej, museli jsme na gyndu ,jelikoz malinko krvacela, nastesti to slo tesne vedle.
pak andrejka sahla z klokanky na mem brise do hrnku s cajem a vytahla pytlik, to ji bylo asi 5m.
a pak par mesicu an to snedla pytlicek, co se dava k botam, ten silica gel. ato nepocitam spadnuti, ktera jsem neresili pres lekare.
at clovek dela co chce, proste jsou veci, kterym nezabrani.
Dobrovolně se zříkám komentářů. Moc smutné a citlivé téma.
Musí to hodně bolet, ale odpouštět by se mělo - už kvůli sobě sama
Zdá se, že do předvídání začala Míše fušovat i Marie. A jakoby věděla, že zrovna dneska potřebuji slyšet to, co napsala v závěru. Díky Marie
Moc smutné čtení, osud je nevyzpatelný
je to fakt velmi smutny pribeh.. zial osud je nevyspytatelny .clovek nevie co ho kde caka.
smutné příběhy ale na světě je tolik nástrah,kterým se člověk neubrání i kdyby chtěl
jé to smutný příběh už brečím...