Jak dlouho se věnujete tanci?
Od pěti let jsem pořád něco dělala. Začala jsem sportovní gymnastikou, chodila na atletiku a plavání. Potom jsem chodila na základní uměleckou školu, kde jsme měli taneční průpravu. V jedenácti letech jsem se rozhodla pokračovat na konzervatoři, konkrétně tedy na škole v Tanečním centru Praha – konzervatoř a gymnázium, kde jsem začala studovat klasický, současný a jazzový tanec.

Byla to spíš iniciativa rodičů nebo vaše?
Ke sportu mě vedli oni, protože jsou taky nadšení, i když jen rekreační sportovci. Byla jsem sportovně nadané dítě a měla jsem až moc energie, kterou bylo potřeba někde vybít. Nejdřív mě mamka dala právě na tu sportovní gymnastiku. Jsem hypermobilní a pomohla mi se zpevnit. Ráda a všude jsem tančila, takže tanec byla potom jasná volba. Konzervatoř jsem si vybrala sama.

Pocházíte ze Dvora Králové nad Labem. To jsou skoro dvě hodiny cesty. Přestěhovali se rodiče s vámi do Prahy?
Kdepak, šla jsem tam sama.

Jaké to bylo ocitnout se v jedenácti letech sama v cizím městě?
Byla to pěkná facka. Ze začátku jsem dost plakala, ale dalo se to vydržet. Bylo zvláštní nemít u sebe rodiče, ale když má člověk kolem sebe spolužáky, tak na to přestane myslet. Navíc jsem věděla, že v pátek pojedu zase na dva dny domů. Člověk si na to zvykne, ale svoje dítě bych asi v jedenácti letech do jiného města nedala.

Jak to zvládali rodiče?
Táta to vzal sportovně a máma potichu trpěla, ale neřekla mi to, abych se nevrátila zpátky.

Staral se o vás někdo?
V srpnu se mnou máma přijela do Prahy a ukázala mi co a jak. Byla jsem z malého města, takže jsem neznala hromadnou dopravu apod. Všechno mi vysvětlila. Potom jsem se nastěhovala do školního internátu do Roztok, kde jsem bydlela půl roku. Sváželi nás školními transity do školy a ze školy. Půl roku se o mě někdo staral, ale většinou jsem končila dřív než starší spolužáci a nechtělo se mi na ně čekat, takže jsem jezdila přes celou Prahu, z Prahy 5 až do Roztok sama MHD. Potom jsem se přestěhovala na internát k jeptiškám na Náměstí Míru. Tam už se o mě nikdo nestaral, ale měla jsem vycházkovou knížku, kam jsem všechno musela psát, musela jsem chodit včas, ale nikdo mě nedoprovázel. Od patnácti let jsem na bytě.

Tropila jste bez dozoru nějaké lumpárny?
Na to moc čas nebyl, končili jsme kolem páté šesté hodiny. Na naší škole jsou dva soubory pro lepší žáky, kteří jsou na tom tanečně lépe a vystupují. Po normální výuce jsem měla ještě další zkoušky, takže v posledních ročnících jsem chodila domů třeba v devět.

Nevzalo vám to dětství?
Určitě vzalo, ale my tanečníci jsme takové děti i v dospělosti. S ostatními umělci se na sále rádi zasmějeme a děláme blbiny. Je to možná i proto, že jsme na konzervatoři museli být uvědomělejší než ostatní děti v našem věku, vedli nás k tomu. Samozřejmě, když dojde na práci, tak tvrdě dřeme a na legrácky není čas.

Jaká byla atmosféra na konzervatoři? Bují tam nevraživost?
Vůbec ne, strašně jsme drželi při sobě, ale každá třída je jiná. Ne všechny se semknou tak, jak bych čekala. To vidím, když tam teď učím. My byli tým a doteď jsme kamarádi. Že bychom si strkali hřebíky do špiček, to vůbec, spíš jsme se snažili si pomáhat. Ráda na to vzpomínám. Byla to strašná soda, ale zocelilo nás to.

Jak velký byl důraz na štíhlou postavu ze strany učitelů?
Velký a bylo období, kdy jsem s tím měla problémy. V pubertě jsem s váhou lítala nahoru a dolů. Tělo si dělalo, co chtělo. Mohla jsem držet jakékoli diety, i úplně bláznivé, ale nepomohlo to. Musela jsem čekat, až se srovnají hormony. Teď už si můžu jíst, jak chci. Snažím se tak, aby mi nebylo špatně a abych měla dost výživy.

Jaké to bylo, když vás na konzervatoři vážili?
To jsou šrámy na duši, které zůstanou. Trvá dlouho, než se člověk vzpamatuje. Funguje systém, že po čtvrtletí se studenti zhodnotí. Řeší se, na čem by mohli zapracovat, jestli mají kázeňské problémy, rozdávají se pochvaly, ale taky se řeší jejich životospráva. Každopádně bych se přikládala za intimnější sdělování, je nepříjemné viset na nástěnce, že si musíte hlídat nebo upravit váhu. Tanec není o vychrtlosti, ale člověk musí na svoji konstituci vypadat dobře. Snažím se to studentům říkat citlivě, že něco přebývá. Když je budete ponižovat, tím spíš s tím nic neudělají.

Mají pedagogové pochopení, že tělo prochází pubertou, a ne všechno se dá ovlivnit?
To určitě mají, ale jak jsou v tom cyklu dlouho, tak to tolik nevnímají. Někdo navíc problém neměl, takže těžko chápe. Neříkají studentům, že musejí být vychrtlí, spíš jim radí, aby si na to dali pozor, protože jsou ve věku, kdy jim šílejí hormony. Musí se o to víc hlídat. Naopak, když někdo zhubne moc, tak ho hlídají taky.

Co poruchy příjmu potravy?
Za mé studium se pár holek objevilo, ale hned se to s nimi začalo řešit.

Jaké diety máte za sebou?
Třeba ovocnou dietu. Držela jsem to s kamarádkou, ale obě jsme atopičky. V dietě byly samé pomeranče a kiwi, takže jsme se v půlce obě dvě osypaly. Potom jsem docházela do centra, kde mi sestavovali jídelníček. Ale i když jsem ho držela, tak jsem nehubla, ale ani nepřibírala. Musela jsem prostě čekat, až se mi srovnají hormony.

Důraz na postavu se klade jen proto, aby taneční partner uzvedl svou partnerku?
Je to samozřejmě i estetická záležitost, ale je to důležité i pro vlastní tělo. Když člověk nosí pět kilo navíc, tak se to při dopadu násobí a klouby trpí. Dále to také může bránit v rozsahu, nejde jít do maxima. Všechno to jde ruku v ruce.

Když jsme u toho jídla. Můžete se před představením vůbec najíst?
Jasně, ale je důležité, aby mi nebylo těžko, takže jsou to saláty nebo ovoce, popřípadě džusy. Teď jsem poslední půl rok začala pít Manu, protože mi dodá všechny živiny a je to drink, takže mi po něm není těžko. Žádný speciální stravovací režim ale nemám. Začala jsem poslouchat své tělo. Když chce sladké, dostane sladké, když chce slané, dostane slané. Základem je neplácat blbosti a jíst tak, aby nám bylo dobře, potom tělo funguje hezky.

V jedenácti letech asi člověk úplně neví, co chce. Jak časté jsou odchody z konzervatoře?
Stává se to často, z ročníku nás pokračovalo málo. Když jsem nastoupila, bylo nás ve třídě šest a z toho původního složení jsme zůstaly dvě, ještě s kamarádkou. Mnozí se změnili a uvědomili si, že to není to, co by chtěli dělat. Někdo zase prodělá zranění, což je omezující.

Co když se rozhodnout skončit až po vystudování konzervatoře. Jaké mají možnosti?
Naše škola má normální gymnaziální výuku. Hodinově to samozřejmě nesedí, to bychom tam byli do desíti do večera, ale snaží se studenty všestranně vzdělávat. Když se někdo v posledních ročnících rozhodne, že nechce tančit, tak se zaměřuje na ostatní předměty. Když se rozhodne včas a začne se připravovat, tak to jde.

Vy sama jste někdy zapochybovala, jestli chcete tanec vůbec dělat?
Když jsem končila konzervatoř. Rozhodovala jsem se, jestli půjdu tančit nebo budu dělat něco jiného. Podávala jsem si přihlášku na FTVS na fyzioterapii. Ale okolnosti mě stejně dotlačily k tomu, abych zůstala u tance a vstoupila do souboru. Zranila jsem se, takže jsem nemohla na zátěžové testy FTVS, které byly součástí přihlášky. Potom jsem si podávala přihlášku na HAMU, ale místo toho jsem zase musela být na generálce v Budějovicích, takže jsem ani nemohla zkusit dělat něco jiného. Vykrystalizovalo to tak a já toho nelituju, ale byla jsem na pochybách. Fyzioterapii bych si chtěla dodělat v budoucnu. Myslím si, že tělu rozumím a pro tanečníky je lidí, kteří opravdu vědí, jak pomoct, málo.

To je to, co vám v profesi chybí?
Sportovci jsou na tom jinak než ostatní lidé. S těmi fyzioterapeut často řeší zatuhlost, s námi zase přílišnou měkkost. A málokdo mi dokáže dát takové cvičení, které mi pomůže. Teď jsem v Národním divadle poznala fyzioterapeuta, který se specializuje přímo na sportovce. To je nebe a dudy.

Je dost zájemců o studium tance?
Kupodivu ano, ročníky jsou teď početnější, což je úžasné.

Genderově je to pořád nevyvážené?
To ano, vždycky tak jeden kluk na patnáct holek. Kluci to pak mají v praxi jednodušší, často nemusejí ani na konkurzy.

Kolik hodin denně se věnujete pohybu?
Jak kdy. Většinou je to kolem šesti hodin, někdy víc a někdy míň. Jsou dny, kdy se nezastavím. Jeden den v týdnu bych chtěla volno, ale moc to nevychází. Ale o prázdninách se snažím relaxovat a nedělat skoro nic.

Takže máte i delší pauzu od pohybu?
Většinou mám delší volno právě v létě, třeba měsíc a půl. Vůbec netrénuju. Sama si zacvičím, ale to je spíš protahování.

Není ten návrat na pódium potom těžký?
Tělo si pamatuje, měsíc a půl není nic.

Co všechno musíte své profesi obětovat?
Určitě čas a taky zdraví. Ale člověk se o sebe musí starat. Jak moc jsem obětovala zdraví se dozvím až později. Už na konzervatoři jsem měla operaci palce, zlomila jsem si kůstku. Asi to byla únavová zlomenina. Od té doby se mi moc nechce stát na špičkách, protože to stáhne nohu a já neudělám tak dobrou pozici. Ale u současného tance to tolik nevadí. Také jsem hodně hypermobilní, tak mi často vyskakují žebra, takže se občas zaseknu a nemůžu se hnout. To budu muset řešit, ale zatím to není zase tak hrozné, tělo funguje.

Bolí vás tělo každý den?
Asi každého tanečníka. Není to tak, že bychom se probudili a nic nás nebolelo. Paní profesorka na konzervatoři říkala, že když se tanečník probudí a nic ho nebolí, tak je mrtvý. A asi je to pravda. Jsou dny, kdy to bolí víc. Ráno, než se nastartuju, tak mě bolí se i postavit, píchá to. Musím se rozhýbat, potom je to v pohodě, ale nesmím se zase na delší dobu zastavit. Bolest k pohybu patří. Musíme jít za hranice rozsahu a ty se pořád posouvají.

Jak o své zdraví pečujete?
Když mám čas, tak chodím do sauny, plavat a jednou za týden na masáž. Koupila jsem si domů magnet, takže když mám úraz, tak ležím doma v posteli a obkládám se magnetem. Chodit někam na rehabilitace a na procedury, na to není moc čas. V devět hodin večer po zkouškách nebo po představená už na mě nikdo není zvědavý.

Co všechno máte po profesní stránce už za sebou?
Po škole jsem nastoupila do Jihočeského divadla, kde jsem strávila dvě sezóny. Potom jsem se rozhodla jít na volnou nohu. Šla jsem spíš do komerční sféry, brala různé kšefty a jezdila různě po zahraničí. Otevřelo mi to oči a zjistila jsem, že to není úplně pro mě. Uvědomila jsem si, že mi divadlo chybí, takže jsem se k němu vrátila. Začala jsem učit na konzervatoři, chvíli jsem dělala v Černém divadle, externě jsem spolupracovala s operou Národního divadla. Potom jsem se dostala do Laterny Magiky a minulý rok do Pražského komorního baletu.

Jak je to s koncem kariéry profesionálních tanečníků. Postupně se odsouvá, že?
Ano, ale jde hlavně o to, jak funguje tělo. Někdo to zvládne do čtyřiceti, někdo končí v pětatřiceti. Záleží na tom, jak se kdo cítí mladý. Já sama nevím. Po dětech bych se chtěla vrátit, ale netuším, jak to bude.

Mateřství tedy neplánujete odsouvat na konec kariéry?
To určitě ne, nechci mít dítě v pětatřiceti. Kdyby to vyšlo, ráda bych ho kolem třicítky.

Jak je těžké se po mateřství vrátit k tancování?
Většinou je to úplně v pohodě. Tělo se rychle vrátí, protože je trénované, což je úžasné. I když se samozřejmě trochu změní, takže je třeba hledat znovu osu apod.

Až budete mít děti, povedete je směrem ke konzervatoři?
Rozhodně ne, ale kdyby to opravdu chtěly, tak jim bránit nebudu.

Jaká role, kterou jste zatím tančila, byla vaše nejoblíbenější?
Rozhodně role „Ženy“ v Kytici od Petra Zusky s Pražským komorním baletem. Ta je neuvěřitelná, sedla mi. Každé představení je jiné a pokaždé si to užívám. Ke všemu je to velmi navštěvované představení, téměř pokaždé je vyprodáno. Za to jsem nesmírně vděčná.

Máte do budoucna nějaký cíl?
Po konzervatoři jsem chtěla jít do zahraničí, ale nakonec se mi to začalo hezky klubat v Praze, takže jsem zůstala. Co bude za pár let nevím. Chci si zatančit co nejvíc věcí a všechno si užít.

Tereza Hloušková (25)
Tereza Hloušková je absolventkou Tanečního centra Praha – konzervatoře a gymnázia, kde nyní i vyučuje. Už během studií působila ve školních souborech Baby Balet Praha a Balet Praha Junior. Mimo jiné za sebou má spolupráci se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy. Mezi lety 2014 až 2016 byla členkou Baletu Jihočeského divadla. Spolupracuje s Operou Národního divadla, s Laternou magikou a je sólistkou Pražského komorního baletu. V představení Kytice můžete Terezu vidět 21. února v Kulturním domě Metropol v Českých Budějovicích a 23. února v Divadle na Vinohradech v Praze.

Foto: Pražský komorní balet (Serghei Gherciu)

Čtěte také:

Reklama