Bulharsko je levné, turisticky zajímavé a pro rodiny s dětmi velice lákavé. Letadlem jste tam za dvě hodiny, ubytování mají slušné, jídlo chutné. Když jsem tam byla já, mělo i něco více!

A tak jednu noc, když jsme si krásně užívali nočního spánku, nám balkonem do hotelového pokoje vlezli lupiči. Zmizely všechny peníze, digitální foťák a pár maličkostí. Vzhledem k mému cestovnímu pojištění jsem si řekla: „Budu jednat.“

 

Aby pojišťovna uznala výši škody, bylo potřeba potvrzení od policie. Bulharské policie. V danou chvíli jsem si opravdu myslela, že srážka s jejich mentalitou nebude tak hrozná.

A tak jsme s delegátem vše nahlásili v recepci hotelu. Facka, i když slovní, přišla hned od recepční: „Co si vůbec stěžujete, jste zaujatá proti našemu hotelu! Tady se nikdy nikomu nic neztratilo!“

 

Osoba konající službu v recepci mi vyrvala klíče od našeho pokoje, vyběhla schody po dvou a radostně stanula na prahu našeho dočasného příbytku. Mladší syn ještě spal, ale ona nelenila a v bulharštině řvala: „ Měla jste volat policii okamžitě, teď už s tím nic neuděláme“. Nemůže mě naštvat, řekla jsem si a donutila ji, aby zavolala policii.

 

Čekala jsem čtyři hodiny v recepci. Přijela kriminálka, sebrala otisky prstů v našem pokoji a nelenila mi vynadat. Dobrá, chybuji, řekla jsem si. Nezvládla jsem pachatele chytit při činu a odvléci na služebnu. Jsem jen žena a jsem tu sama s dětmi.

 

Potřebovala jsem potvrzení, a tak jsem se vydala do služebny. A to byla síla. Před budovou sedělo několik policistů a kouřilo. „Molim vas, je tu někdo, kdo s námi sepíše trestní oznámení?“ ptal se průvodce. „Máme podčivku, je doba oběda. Zkuste to v pět,“ odpověděl jeden z mužů. Byly dvě hodiny. Na odpověď, jestli někdo v kanceláři místní policie bude v pět, jsem dostala strohou odpověď: „Možná ano, možná ne.“

 

Odpoledne seděla před služebnou skupinka policistů. Kouřila. „Dnes už to nenapíšeme. Nejde počítač,“ hlásil mi jeden a posunkem mi ukazoval, ať raději nevylézám z auta.

Bylo mi do breku a druhý den jsem přišla opět. Skupinka kouřících policistů po dvou hodinách povolila a vzala nás k výslechu.

 

Moji dva kluci museli počkat na rozvrzané staré lavici na chodbě a já se asi vrátila do padesátých let minulého století. Seděla jsem na rozvrzané židli, lampičku namířenou přímo do očí a začal výslech. „Kde je manžel?“ vyštěkl policista. Nechtěl chápat, že jsem tam sama a tupě kroutil hlavou. Teprve pak si vzal můj pas a sepsání protokolu trvalo necelé tři hodiny. Odcházela jsem, náladu pod bodem mrazu, sebevědomí na nule, ale vysněný papír s razítkem jsem v ruce nedržela. „Přijďte za pět dní, dostanete potvrzení,“ loučil se můj oblíbenec.

Za pět dní tam šel můj průvodce, ale dokument nedostal. Za dva dni odlétáme.

 

Nevím, jak to průvodce udělal, ale v den odletu jsem držela v ruce kus papíru a na něm nádherné kulaté bulharské razítko. Na letišti jsem radostí mávala tímto pokladem a účastníci zájezdu kroutili hlavou nad bláznivou ženskou. Já však měla pocit totálního vítězství. Bulharská delegátka mi text přeložila do českého jazyka. Byly to tři holé věty-kdy to bylo, kde to bylo a co se ztratilo.

 

V Praze jsem tuto vzácnost v podobě pomačkaného papíru předložila pojišťovně. Do měsíce mi byl vyplacen přiměřený obnos na můj účet jako náhrada za ukradené věci. Na velmi milého delegáta jsem napsala pochvalný dopis do cestovky a další rok jsem opět jela do Bulharska. Akorát do vedlejšího hotelu a s manželem.

 

Mám tuto zemi ráda, dvanáct dní koupání v teplém moři nebo bazénu, dobré jídlo a přijatelná cena přebíjejí špatné vzpomínky.

 

A víte, že jsem zažila i satisfakci? Jeden z těch policistů dalším rokem pracoval v restauraci. Naháněl celou naši rodinu, abychom navštívili jen a jen tu jeho jídelnu a nechali se od něho hýčkat výborným jídlem. A tak jsme se nechali obskakovat. Pokaždé, když šel okolo, jsme si něco přiobjednali. Akorát spropitné jsme mu zapomněli dát, i když to nikdy neděláme.

 

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ