Foto: Se souhlasem Martiny Skala
Řekněte mi něco o vaší výpravě do Mongolska…
Šlo o nejdelší „multizvířecí“ expedici na světě. Urazili jsme 1200 kilometrů od pouště Gobi až na sever do tajgy. Naší výpravou jsme zdolali čtyři různá pásma a jeli jsme na čtyřech typických mongolských zvířatech: velbloudu, jakovi, koni a sobu. Tato zvířata mají zásadní význam pro místní nomády, jsou jejich společníky i pomocníky. Byla jsem jedinou Evropankou, ostatní pocházeli z Nového Zélandu, Austrálie, USA a Kanady. Abych se vůbec mohla přidat k takové expedici, musela jsem projít přísným výběrovým řízením. Posílali jsme videa, jak jezdíme na koni, absolvovali jsme pohovory… Ale stejně nevíte, do čeho jdete, dokud se tam neocitnete. Když se díváte na videa na internetu, neucítíte vítr, déšť, a hlavně nevidíte nebezpečí, jakým jsou díry po svištích, do kterých může kůň šlápnout. Realita byla mnohem tvrdší, než jak to vypadá na obrazovce. Expedice byla nejen o poznávání přírody a kultury Mongolska, ale také o vytrvalosti a odhodlání. Přiznám se, že mě překvapilo, jak velký význam to má na expedici takového druhu. Výprava čítala čtrnáct jezdců, třináct žen a jednoho muže.
Čím si vysvětlujete, že ženy mají takový hlad po dobrodružství?
To je opravdu zajímavé. Zjistila jsem, že kdykoli vyrážím na podobné výpravy, ať už to bylo v Ekvádoru, kde jsme dosáhli výšky 4000 metrů na koních, nebo když jsem přecházela Pyreneje, anebo při jízdě na berberském hřebci v Maroku, vždy bylo více žen než mužů. A mám takový pocit, že tyto výpravy lákají ženy možná proto, že v nich není žádná okázalost, žádný potlesk, žádné ovace, nikdo o tom moc nepíše. Je to spíše intimní a hluboké dobrodružství.
A není to také o tom, že ženy mají bližší vztah ke koním?
Myslím si, že to není jen o vztahu ke koním. Spíše jde o vztah k dobrodružství samotnému. Je to něco jako klub jezdců dobrodruhů, který sdružuje lidi, kteří se často ani neznají. I muži se samozřejmě účastní, ale převahu mají ženy. Domnívám se, že je v tom touha objevovat neznámé. To vás neuvěřitelně obohatí a nabije energií. Není to jednoduché, ani pohodlné, a myslím si, že alespoň muži, které já znám, by takovou výzvu jen málokdy přijali.
A co bylo tím prvotním impulzem? Jak vás napadlo se na takovou expedici vydat?
Mongolsko má zvláštní kouzlo, které mě vždy přitahovalo. Mongolové říkají, že když se rozhodnete tam jet, je to proto, že si vás Mongolsko samo „pozvalo“. Cítila jsem, že musím tuhle cestu uskutečnit, i když jsem nevěděla přesně proč. Určitě musíte dobře jezdit na koni a být připravený na nepohodlí. Já už předtím jezdila na koních po celém světě, takže jsem měla určitou představu, co očekávat. Ale věděla jsem, že to nebude pohodlný výlet. Bydleli jsme ve stanech, nebyly tam sprchy, a vodu jsme pili často přímo z potoka.
Byla to vaše první návštěva Asie?
Ano, úplně první. A poprvé jsem také jela na velbloudovi a sobovi. Bylo to úplně jiné než jezdit na koni doma. Například velbloudi mě překvapili svou složitostí. Jejich hlava je strašně daleko, sedíte mezi dvěma hrby, které se navíc neustále pohybují, a držíte se jen provazu, který je připevněný k dřívku v jejich nose. Místní pastevci mi radili: „Přitáhněte víc!“, ale mně to přišlo skoro necitlivé, vždyť je taháte za nos. Navíc jste na velbloudovi tak vysoko, že bez pomoci pastevce na něj nevylezete ani z něj neslezete.
Foto: Se souhlasem Martiny Skala
Bylo na výpravě ještě něco, co vás překvapilo nebo na co jste nebyla připravená?
Byla jsem překvapená hlavně tím, že lidské tělo opravdu není přizpůsobené na to, aby udrželo tempo 1200 kilometrů za tři týdny. Ať děláte, co děláte, extrémní expedice si prostě vybere svou daň. Byla jsem relativně dobře připravená, ale přesto to bylo fyzicky náročné. Tělo na to zkrátka není stavěné.
Když jsem vás viděla cválat na tom sobu na videu, muselo to být opravdu nepohodlné...
Byla to velmi nepohodlná jízda, protože udržet rovnováhu na sobu není snadné. Navíc jsem tehdy měla zlomený obratel, což jsem ale nevěděla, myslela jsem si, že mám jen natržený sval. Bolest byla velká, ale v takových chvílích se všechno odvíjí od vaší odhodlanosti. Když vidíte, že i ostatní kolem vás mají své potíže a také trpí, získáte zvláštní sílu to překonat. Řeknete si: "Když to zvládají oni, zvládnu to taky." Je to vlastně kolektivní sdílení námahy a odhodlání, které vás nakonec žene dál.
Dá se to přirovnat k jízdě na kole, kdy tělo trpí na určitých partiích?
Dá se to tak říci, ale tady šlo i o to, že ke konci cesty jsem už vlastně přestala chodit. Na poslední týden jsem musela úplně vzdát chůzi. Jenom mě vyhodili na soba a zase pak sudnali. Fyzická část výpravy byla opravdu zásadní, ale psychika pomohla té fyzické části.
Po těchto výpravách, zůstáváte v kontaktu s ostatními účastníky?
Ne vždy. S lidmi z minulých cest už ne, ale s těmi z Mongolska ano. Je to zvláštní, protože žiji v severní Kalifornii, a tak třeba ráno zkontroluji, kolik je hodin v Austrálii, kde také žijí někteří z účastníků. Ten intenzivní zážitek nás všechny spojil. Tři týdny jsme spali ve stejných stanech, myli se v potocích, pokud jsme se myli. To vytvořilo hluboké pouto. A teď se do Mongolska příští rok vracím, protože chci jet do pohoří Altaj za orly, tentokrát pouze na velbloudech a koních.
Takže Mongolsko vás muselo naprosto okouzlit.
Mongolsko mě skutečně uchvátilo. Je to asi jedna z posledních opravdových pevností divočiny. Mongolové svou zemi nazývají „zemí věčně modrého nebe“, protože tam máte 260 dní v roce čistě modrou oblohu. A je to pocit, jako byste se toho nebe mohli dotknout. Ten prostor je ohromující. Během tří týdnů jsem neviděla jediný plot nebo ohradu, což na vás psychicky silně zapůsobí. Při jízdě nám bylo jedno, kam přesně jedeme. Mohli jsme se volně pohybovat, vlevo, vpravo, prostě kudykoliv. Žádná omezení, žádné hranice. Mohli jsme předjíždět nomády nebo jet vedle nich. Byl to naprostý pocit svobody a propojení s divočinou. Hluboce mě to oslovilo, protože taková neomezená volnost mi úplně vyhovuje. Navíc jsem celé tři týdny neviděla zrcadlo.
To muselo být hodně osvobozující.
Bylo to nesmírně osvobozující. Uvědomila jsem si, že mým zrcadlem byli lidé kolem mě. A nikdo z nás tam zrcadlo nepotřeboval. Bylo to krásné, čisté a jednoduché. Došlo mi, že k životu ve skutečnosti potřebuji jen minimum věcí, ale musí to být ty správné.
Co místní kuchyně? Okusila jste nějaké tamní speciality?
Musím přiznat, že jsem se místním specialitám většinou vyhýbala. Když jsem viděla některé pokrmy, bylo mi jasné, že je nezvládnu ochutnat. Ale některé věci jsme odmítnout nemohli, třeba tvrdý jogurt nebo jačí mléko. Na druhou stranu mě překvapila velbloudí vodka, ta byla opravdu výborná a že tam pijí hodně vodky. Mongolská kuchyně je hodně založená na mase, které nemusím. Maso vaří způsobem, který nemá výraznou chuť, zelenina tam skoro neexistuje a o ovoci si můžete nechat jen zdát. Přesto jsme občas něco ochutnat museli, abychom neurazili.
Foto: Se svolením Martiny Skala
Jaká byla povaha místního obyvatelstva?
Mongolové jsou neuvěřitelně přátelští. Mají silnou potřebu sdílet svou kulturu, což je opravdu dojemné. Součástí toho je ale určitý tlak, nesmíte odmítnout jídlo, které vám nabídnou. Na začátku nám říkali: „Prosím vás, nikdy nic neodmítejte.“ Jenže například jačí mléko, chutná asi jako slaný čaj s máslem… když vám nalijí třetí misku, je to opravdu náročné. Měla jsem dokonce takový svůj „trik“. Mongolský oděv, který nám dali, měl velké kapsy, a když už jsem vážně nemohla, nenápadně jsem obsah misky nastrkala právě tam.
To je jako ve školní jídelně, když jsme se snažili schovat jídlo, které nám nechutnalo.
Přesně tak, bylo to trochu jako ve školní jídelně. Ale na druhou stranu, Mongolové často žijí ve velké chudobě. Když pro vás něco uvaří, dělají to z čisté laskavosti, i když sami mají málo. A to si člověk uvědomí. My jsme nenavštívili turistické nomády, ale skutečné, opravdové nomádské rodiny. Například u sobích nomádů, klan Dukha, které jsme navštívili v tajze, žije dnes jen asi dvě stě jedinců. Mají v mongolské kultuře zvláštní, trochu posvátný status. Když jste u nich, odmítnout něco je téměř nemožné, protože tam opravdu není nic. Pili jsme vodu přímo z potoka. Pro ně je to přirozené. Pro mě, jako člověka z Kalifornie, kde pečlivě myjeme ovoce, to byl obrovský kulturní šok.
Fascinující! Co vás na jejich přístupu k životu nejvíce zaujalo?
Asi to, že Mongolové neučí děti strachu. Jejich společnost funguje úplně jinak než ta naše. Představte si, že pětileté dítě posadí na koně a vyšlou ho do stepi. Říkají: „My neučíme děti strachu, protože jakmile vezmou otěže do rukou, jsou zodpovědné za svůj život.“ Je to přesný opak toho, co děláme my. Mongolové jsou krásní, zvlášť když jsou mladí, ale to mě to nepřekvapilo, to jsme asi všichni. Ale oni jsou krásní i ve stáří. Jejich vrásky jsou od slunce a větru, ne od hořkosti, že jim něco v životě nevyšlo nebo že prožili těžké vztahy. Ta opravdovost mi byla blízká, cítila jsem se tam jako doma.
To zní, jako byste si odtamtud odvezla i něco hlubšího.
Ano, rozhodně. Nechci působit jako někdo, kdo se vrátí z exotické země a najednou ví všechno o místní kultuře. Nejsem antropolog, Mongolsko jsem poznala ze hřbetu koně a jedná se o osobní zkušenost. Nebylo jednoduché zvládnout mongolské koně, jsou polodivocí a je s nimi dost práce. Největší přání jsem měla přežít to celé ve zdraví. Samozřejmě, úrazy se děly. Někdo si zlomil žebra, jiný klíční kost. Já jsem celý týden jezdila se zlomeným obratlem, i když jsem to tehdy nevěděla. Ta bolest byla veliká, ale překvapilo mě, že jsem ji zvládla. Normálně jsem z těch, co se bolesti bojí, musíte na mě mluvit, když mi berou krev. A tam jsem najednou jela dál. Mongolská expedice mě vnitřně srovnala. Od té doby jsem mnohem klidnější a vyrovnanější.
Vy jste už od začátku svého života velký dobrodruh. Když vezmeme například to, že jste se na začátku 80. let rozhodla zůstat sama ve Francii a musela jste se o sebe postarat. To je docela odvážné.
Spíš bych to nazvala naivitou a vlivem četby francouzských románů.
Možná, ale i ta naivita vás přece nějakým způsobem formuje a posiluje, nemyslíte?
Ano, určitě. Zavede vás do nečekaných situací. Ale myslím, že klíčová je vytrvalost.
Ta vytrvalost ve vás evidentně je.
Je to tak. A myslím, že to pochází i z mé zkušenosti z Chuchle. Když trénujete koně nejde jen o samotný dostih, ale o tu myšlenku, že když to vzdáte, nikdo to za vás nedokončí. A přesně o tom to je. Poprvé jsem seděla na koni až ve dvaceti letech. Nebyla jsem z venkova, vyrůstala jsem na Malé Straně, takže ke koním jsem neměla přímý přístup. Začala jsem v dostihovém areálu v Chuchli od úplného základu, roznášela jsem vodu, seno, pomáhala s úklidem. Pak jsem postupně začala jezdit, až jsem se stala pracovním jezdcem. Nakonec jsem dostala licenci žokej amatér, kterou jsem bohužel nevyužila, protože jsem utekla, emigrovala do Francie. Kdybych tenkrát věděla, že jsem na jaře měla jet dostih, tak bych asi neutekla, ale já to naštěstí nevěděla.
Jak často býváte v Česku?
Každý rok, většinou dva až tři měsíce.
Takže větší část roku trávíte v Kalifornii?
Ano. V Kalifornii mám ateliér, kde píšu a kreslím. Je tam více klidu. Tady v Evropě pořád „vířím“ mezi Paříží a Prahou, což mám ráda, a je to moje společenské zázemí. Kalifornie, konkrétně náš venkov hodinu od San Francisca, je zase místem klidu. Občas tam za celý den vidím jen veverky. Člověk potřebuje rovnováhu. Klid i společnost.
A kde letos strávíte Vánoce?
Odlétám příští týden, takže v Kalifornii.
Jak vypadají vaše vánoční tradice? Držíte spíš ty americké, nebo jste si z Česka přenesla třeba kapra a salát?
S mým manželem trávíme Vánoce sami, syn žije v Praze, jeho dcera v Seattlu. Nám samota vyhovuje. Stromeček ozdobím venku, mám pár ozdob, jsem takový ekologický „lobbista“. Kapr mi nechybí, připravíme si něco, na co máme chuť, otevřeme si šampaňské, zapálíme oheň v krbu a jsme v klidu. Dárky si příliš nedáváme, jen maličkost. Letos je mým dárkem vydání mé knížky Klub kamzíků v nakladatelství Labyrint. O zvířatech ale není. Atmosféru Vánoc mám moc ráda. Jenže v Americe je přehnaně komerční. Santa Claus je všude a Jingle Bells zní v každém obchodě. Už se tomu nedá uniknout ani v Evropě. Předvánoční shon ignoruji a uchovávám si v duši ten pocit Vánoc z dětství. Sníh, tajemství a překvapení.
Foto: Se souhlasem Martiny Skala
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář