Dobrý den a krásnou cestu, ať už na zkušenou nebo úplně jinam.
V dnešní době je cesta na zkušenou, nebo chcete-li pobyt v zahraničí, běžnou součástí našeho života, a když se někdo chce věnovat jazykům, tak i nutností. A určitě je to zkušenost k nezaplacení. Někdo možná zjistí, že doma v Čechách je vlastně spokojen, že by neměnil, a naopak někdo zase pochopí, že je cestovatelský typ a může se cítit doma i jinde.

Moje vzpomínka na cestu na zkušenou sahá do doby „včerejška" , tedy do doby před rokem 1989. A jak jinak, byla studijní (na půl roku) a do tehdejšího Sovětského svazu. Jako studentka pedagogické fakulty oboru Rj-Hv jsem spolu se svými kolegy ve třetím ročníku odjela koncem srpna do Volgogradu na tzv. „jazykový výlet". Pro nás, spíše muzikanty, to byl dost tvrdý oříšek.

Půl roku jenom vzdělávání v jazykových předmětech a tehdy také politických „vědách".
Už samotná příprava byla dost náročná. Jedete-li na půl roku do neznáma, balíte vše. A my náležitě vyzbrojeni informacemi od starších studentů, balili o to intenzivněji.

Souhrnně: výbava studenta do Volgogradu činila - 2 velké kufry s oblečením od letního po zimní, velkou krosnu s alespoň částečnou zásobou jídla, tašku s učením kolem krku a příruční zavazadlo plné nezbytných nutností.

Kdo netušil, kam jedeme, musel mít zákonitě pocit, že nás vydědili. Bohužel bez vlastního nosiče. Naše zavazadla měla váhu mnohdy větší než nejsilnější z nás.

A to byl pouze začátek. Zážitků bylo mnoho - od počáteční jízdy vlakem 3 dny bez možnosti otevřít si okno, celní kontroly na hranicích, až po náročné přesedání v Moskvě a závěrečné přijetí ve Volgogradě na nádraží a ubytování na koleji.

Tehdy nás ještě humor nepřecházel, měli jsme pocit, že jsme dospělí a vše zvládnem bez mrknutí oka, zkrátka s nadhledem.

Ale pak přišlo procitnutí. Talonový (měsíční kupónový) systém na máslo, chléb pouze tmavý a jen v určitém čase, kolej s prazvláštním způsobem vynášení odpadků do otvoru ve zdi (podobný výtahové šachtě u nás), boj s všudypřítomnými myškami, zápisy na salám a navíc veškerá výuka v ruštině. I takových předmětů jako tehdy byla například politická ekonomie.

Ale časem jsme přišli na systém, jak vše zvládnout, kromě nemocí  a dlouhého čekání na poštu z domova. To bylo snad všem, i těm nejotrlejším, ouvej.

A když se blížil náš lednový odjezd, těšení domů předčilo i potíže se zkouškami v ruském jazyce.
Za půlroční pobyt v cizině spousta z nás opravdu dospěla, poprvé zjistila, co je to vystačit pouze ze stipendia, vařit si, uklízet, prát atd.  Musím ale říci, že my, víc muzikanti než ruštináři, jsme měli obrovské štěstí  v osobě naší „půlroční" třídní - naší profesorky, která jako jedna z mála lidí, které jsme tam potkali, s námi prožívala všechny naše stesky, radosti.  Díky ní jsme poprvé slavili pravoslavné Vánoce. A nikdy nezapomněla absolvovat naše časté koncerty, kterými jsme si přilepšovali ke stipendiu (tedy materiálně - jídlo).

Po návratu domů konstatovali nejen rodiče, ale i profesoři pražské fakulty, že  jsme konečně pochopili, kde jsme doma, a že jsme snad konečně dospělí.

Dnešním studentům a mladým lidem, kteří cestují za poznáním, přeji, ať jsou jejich cesty šťastné a plné jen dobrých zážitků a zkušeností. 

Dobrý den,
rozhodně díky za příběh doslova a do písmene z druhé strany.:) Nejvíc mě vyděsil zápis na salám, to bych asi nestál nikde jinde. Opravdu hrozné. Dneska jsou k tématu samé krásné příspěvky… I ty další, které mám, stojí za to.:)

Chcete se s námi také podělit o to, jak jste vnímali cizinu a cizince? Jak oni vnímali vás? Napište nám na adresu redakce@zena-in.cz!

Reklama