Dobrý den a krásnou cestu, ať už na zkušenou nebo úplně jinam.
V dnešní době je cesta na zkušenou, nebo chcete-li pobyt v zahraničí, běžnou součástí našeho života, a když se někdo chce věnovat jazykům, tak i nutností. A určitě je to zkušenost k nezaplacení. Někdo možná zjistí, že doma v Čechách je vlastně spokojen, že by neměnil, a naopak někdo zase pochopí, že je cestovatelský typ a může se cítit doma i jinde.
Moje vzpomínka na cestu na zkušenou sahá do doby „včerejška" , tedy do doby před rokem 1989. A jak jinak, byla studijní (na půl roku) a do tehdejšího Sovětského svazu. Jako studentka pedagogické fakulty oboru Rj-Hv jsem spolu se svými kolegy ve třetím ročníku odjela koncem srpna do Volgogradu na tzv. „jazykový výlet". Pro nás, spíše muzikanty, to byl dost tvrdý oříšek.
Půl roku jenom vzdělávání v jazykových předmětech a tehdy také politických „vědách".
Už samotná příprava byla dost náročná. Jedete-li na půl roku do neznáma, balíte vše. A my náležitě vyzbrojeni informacemi od starších studentů, balili o to intenzivněji.
Souhrnně: výbava studenta do Volgogradu činila - 2 velké kufry s oblečením od letního po zimní, velkou krosnu s alespoň částečnou zásobou jídla, tašku s učením kolem krku a příruční zavazadlo plné nezbytných nutností.
Kdo netušil, kam jedeme, musel mít zákonitě pocit, že nás vydědili. Bohužel bez vlastního nosiče. Naše zavazadla měla váhu mnohdy větší než nejsilnější z nás.
A to byl pouze začátek. Zážitků bylo mnoho - od počáteční jízdy vlakem 3 dny bez možnosti otevřít si okno, celní kontroly na hranicích, až po náročné přesedání v Moskvě a závěrečné přijetí ve Volgogradě na nádraží a ubytování na koleji.
Tehdy nás ještě humor nepřecházel, měli jsme pocit, že jsme dospělí a vše zvládnem bez mrknutí oka, zkrátka s nadhledem.
Ale pak přišlo procitnutí. Talonový (měsíční kupónový) systém na máslo, chléb pouze tmavý a jen v určitém čase, kolej s prazvláštním způsobem vynášení odpadků do otvoru ve zdi (podobný výtahové šachtě u nás), boj s všudypřítomnými myškami, zápisy na salám a navíc veškerá výuka v ruštině. I takových předmětů jako tehdy byla například politická ekonomie.
Ale časem jsme přišli na systém, jak vše zvládnout, kromě nemocí a dlouhého čekání na poštu z domova. To bylo snad všem, i těm nejotrlejším, ouvej.
A když se blížil náš lednový odjezd, těšení domů předčilo i potíže se zkouškami v ruském jazyce.
Za půlroční pobyt v cizině spousta z nás opravdu dospěla, poprvé zjistila, co je to vystačit pouze ze stipendia, vařit si, uklízet, prát atd. Musím ale říci, že my, víc muzikanti než ruštináři, jsme měli obrovské štěstí v osobě naší „půlroční" třídní - naší profesorky, která jako jedna z mála lidí, které jsme tam potkali, s námi prožívala všechny naše stesky, radosti. Díky ní jsme poprvé slavili pravoslavné Vánoce. A nikdy nezapomněla absolvovat naše časté koncerty, kterými jsme si přilepšovali ke stipendiu (tedy materiálně - jídlo).
Po návratu domů konstatovali nejen rodiče, ale i profesoři pražské fakulty, že jsme konečně pochopili, kde jsme doma, a že jsme snad konečně dospělí.
Dnešním studentům a mladým lidem, kteří cestují za poznáním, přeji, ať jsou jejich cesty šťastné a plné jen dobrých zážitků a zkušeností.
Dobrý den,
rozhodně díky za příběh doslova a do písmene z druhé strany.:) Nejvíc mě vyděsil zápis na salám, to bych asi nestál nikde jinde. Opravdu hrozné. Dneska jsou k tématu samé krásné příspěvky… I ty další, které mám, stojí za to.:)
Chcete se s námi také podělit o to, jak jste vnímali cizinu a cizince? Jak oni vnímali vás? Napište nám na adresu redakce@zena-in.cz!
Nový komentář
Komentáře
Manžel byl v Rusku na dva půlroky 1989 a 1990, a byl docela spokojen. Horší, když do Ruska 1991-92 jezdil kamionem, to už taková pohoda nebyla.
V Sovětském svazu nebo-li Rusku dospěje asi každý
S myšlenkou článku musím plně souhlasit. Byl jsem v Rusku mnohokrát služebně. Byl to děs a vždy po návratu jsem si více cenil života u nás.
V Rusku jsem nikdy nebyla a ani mě to neláká
I v roce 1988 jsem byla svědkem fronty na zubní pastu Pepsident v Moskvě na Arbatu fronta na šampon z Bulharska.Kolegyně potřebovala hyg. vložky-neměli.Zato hodinek a šperků měli dost bez front.Lidé ale velice ochotní a milí.První věta pokojské:Što vy nam privezli?Máte punčocháče?...Jejich černé krajkové jsme viděli ve stánku v přepočtu za 180Kč,přes tudrahotu je měla spousta mladých slečen.Že by p..........?
v Rusku jsem nikdy nebyla,ale vím jak tam strašně žijí
Manžel tam byl s horolezeckou výpravou,jeho povídání nebralo konce,tak třeba na poště nic nebylo,ale proháněli se tam prasata,
nebo fronty na záchod,kde vám koukala hlava a nohy,půl hod. chlapi,půl hod.ženy a bacha na vodu,když se písklo,tou se splachovalo,někdy právě i nohy,když se neuskočilo.
Také jsem byla v Sovětském svazu,i když jen na rekreaci.Tři dny v Kyjevě a deset dní v Soči.V Kyjevě jsme se dali do řeči s umělci v metru,byla doba "perestrojky" a lidé toho byli plní.Dověděli jsme se spoustu věcí,o kterých tady nikdo neměl ani ponětí.Už tehdy to mezi tehdy sovětskými republikami vřelo.Město se ,i líbilo,obdivoali jsme chrámy a kyjevskou Lavru.Vadila mi jen špatná hygiena,ať už co se týče potravin, nebo nebo všudypřítomných švábů.Potkali jsme moderně oblečenou dámu,která si nesla maso z kyjevské tržnice.M
ěla ho zabalené v novinovém papíru a to jen tak,jak my nosíme kytice.Spodní ,zabalenou držela v ruce a horní část masa na nás koukala z těch novin!Snad už je to tam v tomto směru lepší.(Doufám)Lidé se k nám všude chovali hezky,ať jsme chtěli poradit cestu,nebo cokoli jiného.
Odpověď pro Gerdu: Ani my nežili pro salám, ale občas bylo potřeba obměnit černý tvrdý chléb s margarínem, něčím jiným. Ale je pravda, že se stálo z nouze ve frontě někdy i neznámo na co.
A někdy jsme ani nic nedostali, protože na nás nic nezbylo.
Mám velmi podobné zkušenosti.Byla jsem též na stáži v bývalém Sovětském svazu.Uvedu jen pár rozdílů:Bylo to v roce 1980,v bývalém Leningradu a měla jsem aprobaci ruského jazyka s češtinou.Ještě jedna malá změna-pořadí ve frontách na cokoli se zapisovalo propiskou na dlaň.Vzpomínám též na moment,kdy jsme se jedné domorodky na konci asi 20timetrové fronty ptali,co mají,odpověděla:"Ja něznaju",a vytrvale stála dál.
Tam se totiž stály fronty i na toaletní papír.
na žádný salám bych frontu nikde nestála. Nežiju kvůli salámusml30>