Vyrostla jsem v dobách, kdy stěny unesly všechno, a také lidé na stěny všechno věšeli. Nebylo to ani tak z důvodu, že byly silné cihlové, ale z nedostatku zboží na trhu. Každá darovaná maličkost našla své místo na skobičce a zdomácněla hned vedle vzácného obrazu po babičce. Co na tom, že ebenové dřevo zastoupil skvělý sádrový duplikát, a barvy tón v tónu nikomu nic neříkaly?
Stěny skrývaly svá tajemství, a bylo se na co koukat. Staré fotky mých pradědů ve vojenských uniformách stárly přiměřeně času vedle tikajících hodin na stěně, které musela babička pravidelně každý den natahovat. Jaká škoda, že jsem ani jednoho z nich nepoznala. O to víc jsem pouštěla uzdu svojí dětské fantazii. Nikdy pro mě nezestárli a byli  v mých očích opravdoví hrdinové. Obraz starého mlýna, který ve mně vzbuzoval tíseň, se uvelebil na hlavní stěně obývacího pokoje mých rodičů. Táta ho dostal darem od svojí sestry - mojí tety, která záhy na to umřela v mladém věku. Nedovolil na něj sáhnout. Táta je už tři roky po smrti a obraz na stěně visí v bytě mojí mámy dál.

Dnes máme všechno, a proto ani stěny mnoho nevypovídají. Několik vlastnoručně vyšívaných, barevných naivních obrázků s vlastním nápadem, mi visí v obývacím pokoji. Upoutají každého, kdo vejde do pokoje. Obraz s mým portrétem od akademického malíře jsem pověsila na protistěnu. Nechala mi ho k narozeninám namalovat moje teta. Dala mi ho se slovy, že člověk je mladý jenom jednou, aby se měl, až bude starší, mít čím potěšit.

Kuchyň nechávám „dýchat", neboť plynový sporák, který máme, stěnám, natož obrázkům, vůbec nesvědčí. Pouze na stěně proti kuchyňským dveřím visí chytrý tabulový vzkazovník, díky němuž víme jeden o druhém, kde jsme. Nemusíme přeci kvůli každé maličkosti druhému hned vytáčet mobil.

Předsíň je jednou z hlavních křižovatek našeho třípokojového bytu, a proto na ni kladu velký důraz. Na pomerančových stěnách visí zarámované fotky mojí rodiny od báb a dědů, které si sama pamatuji, rodiče, sestru, svoji i manželovu rodinu. Upřené pohledy mi přinášejí vnitřní klid a rovnováhu. Na stěně před ložnicovými dveřmi rovněž v předsíni mám svůj malý oltáříček. Moje dobrá kamarádka mi v době, kdy jsem procházela chemoterapií, upaličkovala andělíčka strážníčka. Zarámovala ho a donesla mi ho, aby mě chránil a opatroval. Pověsila jsem si ho vedle místnosti, do níž chodím spát, pod osobní váhu. Na ní se každý den před spaním zvážím, kouknu na svého andělíčka a mám klid na duši.

Od malička jsem milovala zelenou, a proto i stěny svojí „třinácté" komnaty, do níž chodím spát, mám v této barvě. Velké zrcadlo na stěně hned vedle dveří mě nikdy nenechá odejít jen tak. A malý obrázek blíženců, který připomíná jedny povedené Vánoce, je svědkem mého spánku. Nad nočními stolky visí obrázky střídavě v tmavě zeleném rámu (modrý tulipán) a v tmavě modrém (zelený kosatec). Dvě rozporuplné barvy vedle sebe nacházejí příměří a bdí nad temnou nocí mých snů.
Ráno, když se probudím, spočinou moje oči na měsíčním kalendáři s fotografiemi blízkých na stěně vedle okna. Úsměv je zaručený, i když venku prší. Nikdy nezapomenu, kdy má kdo svátek, narozeniny a také co mám kdy udělat. Dveře do dětského pokoje nechávám zavřené, neboť fantazii v tomto směru nechávám výhradně na svojí dceři.

Někdy mám pocit, jako bych se stala obětí dnešní doby. Vyhazuji naprosto všechno a minimum věcí nechávám. I stěny, které mohou mluvit, zůstávají němé, i když je na nich tolik volného místa. Říkám si, co po nás zbyde, když všechno hned měníme za nové s novým kobercem a nábytkem. Jako malá jsem nepochopila, jak člověk může zatracovanou věc jednou i milovat. Dnes dokážu dlouhou dobu sedět u mámy a dívat se na obraz starého mlýna z dětství. Chápu, proč se tátovi celá léta tak líbil, protože dnes se líbí i mně. A do snů se mi občas vkrádají útržky z dětství, jak nesu velkou kytici staré paní továrníkové, a víc než na ni koukám na stěny ověšené nádhernými obrazy od malých po ty největší, soškami, sušenými kyticemi, háčkovanými záclonkami, brožemi a skleněnými panáčky... až oči přecházejí a hlava se točí, jak na kolotoči. A vůni toho pokoje cítím dodnes.
Soutěž: oltáříček

Pohodový den vám přeje Ema K.
Milá Emo K.,
děkuji za první příspěvek. Byla to vlastně taková malá exkurze vaším bytem. Určitě to tam bude útulné. Jen k tomu zrcadlu v ložnici - podle čínského učení Feng shui by tam nemělo být, protože odráží energii a narušuje klidný spánek.
Reklama