Sucho, teplo a písek. Kolem dokola jen širá poušť. Takové je prostředí, ve kterém se beduíni cítí jako doma. Jde o příslušníky arabských nomádských kmenů, jejichž životním stylem je kočování. Na jednom místě zůstanou jen do té doby, dokud mají dostatek vody. Jakmile dojde, vydají se najít pouštní studnu zase jinam. A s tím jim pomáhají velbloudi. Nic pro mě, ale proti gustu…

Kozy, velbloudi a poušť

Beduíni se dělí do několika kmenů, přičemž každý si žije trochu jinak. Zdaleka ne všichni žijí dodnes tradičním životem, který se vyznačuje silným poutem s přírodou a odmítáním výdobytků moderní doby. Zatímco dříve měli jen velbloudy, kozy a nekonečnou poušť, dnes mají některé kmeny i auta nebo internet. Pokud si ovšem tohle všechno chtějí dopřát a zároveň zůstat v chatrči v poušti, musejí odněkud získávat peníze. Jejich zdrojem je turistický ruch.

Fascinované turisty zvou do svých obydlích, ukazují jim tisíce let staré tradice, vaří tradiční pokrmy a potom je také zkasírují. Z návštěv beduínských vesnic se stala masová záležitost, kdy se na jedno místo svezou desítky zvědavých turistů z různých koutů světa.

Tradice versus komerce

A úkolem beduínů je, aby je bavili. Akce, které jsem se zúčastnila já, mě hodně překvapila. Byla totiž dost komerční a o kočovném národě jsem se toho moc nedozvěděla. Začala projížďkou na čtyřkolkách po poušti, následovalo desetiminutové focení na velbloudovi a potom večeře. Beduínů bylo na místě několik. Většinou šlo o muže mladého až středního věku.

Jeden chodil a nabízel oslazený egyptský ibiškový čaj, druhý rozkuřoval vodní dýmku, další rozléval do plastových kelímků colu a pár jich chystalo samonahřívací mísy s večeří. Podávala se rýže, těstoviny s červenou omáčkou, smažená ryba, smažený lilek, a ještě nějaká masová směs. Tradiční kozy upečené v písku jsme se ovšem nedočkali. Spíše mi přišlo, že jídlo bylo přivezené z nějakého hotelu.

Když se setmělo, následovala večerní show. Žena, muž a chlapci zatančili nacvičenou choreografii, k čemuž jim hrál DJ. Zazněli populární celosvětové známé hity, jako například Waka Waka od Shakiry. Po skončení produkce se vystupující převlékli ze svých kostýmů do běžného oblečení a se sportovními taškami odešli.

A já se jen sama sebe ptala, kdeže je vlastně ta tradice. Buď šlo zrovna o velmi pokrokový kmen, nebo nás jen nechtěli nechat nahlédnout do jejich skutečného života. I když třeba klasické WC s mýdlem a toaletním papírem jsem po pořádné dávce ibiškového čaje velmi ocenila.  

Postavení žen

Nezahlédla jsem žádnou beduínskou ženu, protože ony ani mezi cizí muže nemohou. Ale slyšela jsem, že ty to prý mají docela těžké. Musí se starat o děti, o domácnost i o zvířata, rodí děti, a ještě k tomu vyrábějí suvenýry pro turisty. A nezřídka musí také soupeřit o přízeň svého muže, u beduínů totiž uznávají mnohoženství.

Beduínská společnost je sice učebnicovým příkladem patriarchátu, ale alespoň se dbá na ženskou čest a dobrou pověst. Když chce muž svou manželku za nějaký prohřešek uhodit, alespoň to udělá ve stanu mimo zvědavé pohledy, aby ji před ostatními neponížil.

Pro mě osobně je beduínský život jen těžko představitelný, tedy alespoň ten skutečně tradiční. Nekonečná poušť by mě nejspíš hodně rychle omrzela a poklonkování turistům jakbysmet. 

V Egyptě jsem byla v oblasti Sharm El Sheikh v pětihvězdičkovém hotelu Rixos Premium Seagate. Služby byly na špičkové úrovni, nápoje vám obsluha nosí až pod nos. Zkrátka pětihvězda se vším všudy. Takže jestli hledáte tip na dovolenou, určitě se na něj podívejte.

Foto: Shutterstock

Čtěte také:

Reklama