Ahoj redakce a žena-inky,
vdávala jsem se, když mi bylo dvaadvacet. Dnes s trochou nadsázky říkám, že jsem se vdávat musela. Ovšem ne kvůli neplánovanému těhotenství (první mimi přišlo téměř po osmi letech), nýbrž kvůli mému taťkovi.
 
Chtěli jsme s mužem spolu žít, jak se říká "na psí knížku", ale táta to striktně odmítal. Pravda, byla jsem ve věku, kdy už jsem o dovolení žádat nemusela, ale pro klid taťkovy dušičky , jsme se rozhodli, že se vezmeme. Nelituju toho, i když si myslím, že "ten kus papíru" vztah nedělá. Teď už jsme spou téměř dvacet let a klape nám to. Ne, že by se občas nepřehnala bouřka, to netvrdím, ale těžko bych hledala lepšího mužského. 
 
Kdybychom ale měli volit dnes, asi bychom se do svatby nehrnuli ani jeden. Je zkrátka jiná doba a žití ve volném svazku k ní tak nějak patří (tím nechci říct, že je to tak správně).
 
Hodně tomu možná budou nahrávat i v médiíích propírané causy, kdy se rozvedení manželé 20 či 30 let po rozvodu neviděli a náhle se dostanou do finanční tísně. A stát udělá co ? Doporučí, těm dvěma už naprosto cizím lidem, aby si přispívali na živobytí. To mi přijde naprosto postavené na hlavu. Při soužití "na hromádce" tato povinnost přispívat i po tolika letech odpadá. 
 
Ještě chci dodat, že mám kámošku, která žije "na psí knížku" se svým partnerem už nějakých patnáct let a hezčí vztah jsem dlouho neviděla. Takže v tom papíru od úřadu to fakt není.
Přeju všem hezký den (ještě lépe celý život) s milým člověkem po boku
 
Peguša


Děkujeme Peguše.  A jak s přáním, tak s konstatováním, že papír od úřadu vztah nedělá, souhlasím.

A co vy? Máte na chlapa papír, nebo spíš on na vás?

Žijete na hromádce a svatba vás děsí?
 
Dnes probíráme vše okolo svateb, vdávání se, vlastnění se apod.
 
Napište, nejzajímavější příběhy odměníme a a ni krásnými fotografiemi nevěst a ženichů nepohrdneme.
 
A neberte vše vážně.
 
Za obrázek i když starší děkujeme mamoutkové:
 

 

redakce@zena-in.cz

 
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY