Vzbudili jsme se druhý den na louce v Curtea de Agres. Před sebou máme celodenní putování stopem do Brašova. Možná, že se zastavíme i v Branu, kde je druhý Draculův hrad. Ale pěkně popořádku.

 

Na výpadovce za Curtea de Agres stopujeme chlapa v Dacii. Nakládá nás všechny čtyři a veze do nedalekého Campalungu (v překladu louka). Při vystupování si neomaleně říká o deset euro. Nakonec mu dáváme sto tisíc lei, tedy necelých sto korun.

 

Pak už se rozdělujeme do obvyklých dvojic. Eva s Honzou jsou otestovat místní tržiště, my s Michalem neztrácíme čas a jdeme za město chytit stopa. Tam ale stojí asi dvacet lidí všeho věku, kteří mají podobný nápad. Bude to asi trochu složité. Chlápek s pupkem a propocenou košilí nám nabízí odvoz ve svojí Dacii. Prý je tak trochu autobus a odveze nás asi dvacet kilometrů za padesát tisíc LEI. Souhlasíme. Po těch dvaceti kilometrech říká, že nás klidně odveze až do Branu. Za dalších padesát tisíc.

Souhlasíme a tetelíme se, jak to jde dobře. Jenže v půlce cesty pán povídá: "Já už vlastně nejsem autobus, ale taxi a bude to za pět set tisíc LEI," smějeme se a vystupujeme.

 

Naštěstí si ten svůj přerod uvědomil ve vesnici. Dáváme si na místní zahrádce dva točené Ursusy (značka piva, v překladu medvěd) a pak zkoušíme stopovat dál. Zastavuje nám náklaďák, který nás veze až do Branu. Chtějí za to sto tisíc LEI, což se nám moc nelíbí, ale už jsme si na místní poměry zvykli. V Branu je druhý Draculův hrad. Máme málo času, potřebujeme se ještě dostat do Brašova a za hodinu nám jede vlak. Prohlídku hradu tedy nestíháme. Stopujeme chlápka v Dacii, který má cestu do Brašova. Bavíme se o Praze, Karlových Varech a fotbale. Veze nás až na nádraží a nechce za odvoz ani LEI. Jediný za poslední dva dny.

 

Je večer a za chvíli doráží i Eva s Honzou. Kupujeme lístky na vlak a těšíme se do hor. Pojedeme asi hodinu.

 

Když vystoupíme na vesnickém nádraží, prší. Navlékáme se do pláštěnek (ještě, že je máme) a hledáme místo na večeři. Busteni, tedy městečko pod horami Bucegi, je klasické turistické centrum. Kdybych někdy byla v Alpách, přirovnala bych ho k alpskému městečku. Dáváme si oběd v místním hotelu a z jeho zahrádky máme výhled na hory. Jsou to vlastně jen skály, ale obrovské. Jak se později dozvídáme, Bucegi jsou největší skalisté útvary v Evropě vůbec. Na jednom z vrcholů se tyčí velký kříž, památník z první světové války. Měří třicet metrů a v noci býval osvětlený. Teď už ne.

 

Po večeři se snažíme najít místo na spaní. Ukazuje se to jako téměř nemožné, protože vesnice je prošpikovaná penziony, hotely, restauracemi a nikde není žádný plácek, žádná louka pro chudé cestovatele z Česka. Nakonec jsme se vydrápali na nějaký kopec. Místo tušené louky však následuje překvapení: je tam několik horských chalup, modlitební místo a krásný výhled na hory, mnohem lepší než ze zdola. Ani tam se nám ale nedaří nic vhodného najít. Nakonec otravujeme jednu paní, jestli by nás za padesát tisíc LEI nenechala rozložit stany u ní na zahradě. Souhlasí.

 

Usínáme poměrně rychle. Michal si řídí budíka na šestou, chce vyšplhat nahoru. My ostatní to po zkušenostech z Fagaraše radši vzdáváme předem.

 

V noci nás vzbudí příšerný štěkot všech psů v celé osadě. Řádí nepřetržitě asi dvě hodiny. Když jste zavření ve stanu, namluvíte si cokoliv. Já třeba měla za to, že na zahradu přiběhla smečka divokých psů a teď se s místními vyštěkává. Radši ani nemyslím na to, co se stane, až si ta smečka uvědomí, že v těch podivných šusťákových polokoulích někdo spí. Strachy pro jistotu usínám se smířeným pocitem, že ráno se už neprobudím.

 

Ráno jsme se já, Eva a Honza vzbudili, Michal už byl někde "na šplhané" a ptáme se paní, co že se to v noci dělo. Kolem zahrady prý chodil medvěd, manžel ho viděl z okna, zní laxní odpověď. Ani nedomýšlíme, co by se dělo, kdybychom přeci jen našli nějaké separé místo na spaní, bez ochrany dřevěného vesnického plotu...

 

Celý den spíš proflákáme tůrováním po městě. Fotíme si cikánské děti na prolézačkách, chlápka s koňským povozem a asi po sté kříž nahoře na Bucegi. Pak nám volá Michal: už je prý dole. Popadneme batohy a jdeme na nádraží. Jedeme k moři. Hurá!

 

Reklama