Ahoj redakce,
poslední dobou na mě padá čím dál větší splín a smutek. A tím důvodem není ani manžel, ani děti, ti mi vesměs dělají jen radost a dokáží rozveselit mou občas dost smutnou tvář, ale má rodina. Pocházím z docela malého města, ze kterého jsme se načas s manželem odstěhovali, ale s přibývajícími l
Ale po pořádku. Jsem nejstarší ze tří dětí. Mám o dva roky mladší sestru a o téměř deset let mladšího bratra. Dětství se nám rodiče snažili udělat v rámci možností totalitního režimu opravdu hezké. A my si to jako děti užívali. Jediné, co kalilo vody v naší poklidné rodinné říčce, bylo to, že jsem si dost často připadala jako outsider. Prostě navíc. Táta, ten měl slabost pro mladší sestru a na bratra nedala dopustit mamka. Takže jsem občas nabývala dojmu, že nikam a nikomu nepatřím.
Zpravidla jsem to byla já, kdo měl mít rozum, kdo měl chápat, kdo měl pomáhat. Moji mladší sourozenci si užívali a já kmitala doma a poslouchala, že se mi to jednou bude hodit. Zvláštní je, že takovou péči o mou sestru nikdo neměl. Poslouchala jsem příkazy a poslušně je plnila a v hlavě si promítala jednu pohádku za druhou, kterak přijede bohatý princ na bílém koni, vysvětlí našim, že jsem to nejúžasnější stvoření, co kdy po tomto světě chodilo, a před zraky vykulených rodičů, závistí pukající sestry a nabručeného bratra se mnou odcválá v dál.
Pravda, romantické představy čtrnáctileté dívenky se s přibývajícími roky měnily a já opravdu potkala svého prince. A musím říct, že to opravdu princ byl. Unesl mě do vzdáleného města, a tam se nám narodily dvě děti. Naši k nám jezdili sporadicky, a když přijeli, byli rádi, že se vidíme, a z dřívějších problémů ve mně zbyly jen hořké vzpomínky. Až do té doby, kdy jsme si koupili ten zpropadený dům.
Návrat do rodného městečka byl velkolepý, naši se těšili, že mě budou mít kousek vedle, že uvidí častěji vnoučátka a vůbec, že si budeme navzájem pomáhat. Ano, pomáhali jsme si, ale přesně řečeno – my pomáhali jim. Dřeli jsme na jejich domku i zahradě. Snažili se být milými společníky, když se objevili den co den za dveřmi. Když přišli a my neměli čas, odcházeli naštvaní, neustále měli potřebu se mnou řešit spory týkající se mých sourozenců.
Ti se mnou nemluvili nejprve vůbec a teď vždy, když se pohádají spolu, jeden z nich přijde, pomlouvá toho druhého a druhý den zase přijde ten druhý. To trvá měsíc, dva, než si to spolu vyřeší, a pak po mně třeba půl roku ani nevzdychnou. Nezavolají, nepřijdou a to bydlíme ulici od sebe. Když se objednám na návštěvu já, nemají čas. Připadám si, jako by mi bylo zase čtrnáct, akorát, že čtrnáct je teď mé starší dceři a já nechci, aby mé děti vyrůstaly v takovém modelu rodiny...
Nový komentář
Komentáře
Myslím, že si za to můžeš sama. Po zkušenostech s rodinou bych se nikdy nevracela tam, kde mi nebylo dobře. A když už jsi se vrátila, zase je tvoje chyby, že ze sebe necháš dělat vola. Kdo tě nutí chodit makat na zahradu, nikdo. Prostě nepřijdu, dělám že nejsem doma a podobně. Jo a kdyby někoho napadlo opřít se mi o zvonek a za každou cenu si svoji nevítanou návštěvu vynutit, tak pro ty případy já mám na zvonku vypínač. Prostě vypnu zvonek a ať se všichni p.....u.
nemám sourozence, tak nemůžu porovnat, ale taky si myslím, že je Eliška svou rodinou zneužívaná
a taky souhlasím s názorem, že by měla myslet na svou rodinu a té být oporou
a s rodiči a sourozenci se stýkat jen sporadicky
Citim to se svymi rodici stejne;;;;a vsechny rady a pokyny jsou nanic.Nikdo nam uz pocit spravedlnosti nevrati.Jedine co mi to dalo, je, ze pro sve deti, budou-li dve, udelam to, ze vse bude napul, laska, cas, prace, majetek.
Ketynka: Stejně je to smutný. A rodiče o mnoho přicházejí. Nechápu, že jim to nedochází.
Vím,že je to téměř vždy tak,na koho je spolehnutí ten je využíván až zneužíván svými blízkými a okolím.V zaměstnání to vidím,pracuji se seniory.Ty děti které se o ně starají nejvíc,jsou opomíjeny a ty které nepřijdou za rodiči ani na návštěvu jsou velebeny!Mohla bych uvést desítky případů z praxe ale je to neetické.Tolik můžu dodat že jsou i takové "dětičky",co si chodí jen pro důchod svých rodičů a ani se za nimi na oddělení nezastaví!Eliško,Ty už nedělej nikomu vrbu ani samaritána,myslím tím sourozence,ono se to zpravidla proti Tobě obrátí.
mam-ča: Přesně tak je to v bibli napsáno. Takže předně se člověk musí naučit mít rád sám sebe. A nenechat se úplně vycucat.
gryzli: Ba ne, to spíš vypadá, že se na ní všichni spoléhají jako na rodinného tahouna.
Jsem sice "ta mladší", ale mám podobnou zkušenost z vlastní rodiny. Převzala jsem tuhle roli vrby a tahouna po smrti své maminky. Jenže mi na to chyběly fyzické i psychické síly. Tak jsem se prostě vzbouřila, a všem vysvětlila, že "Já nejsem NAŠE maminka..."
Stejně dodnes nechápu, jak tuhle roli naše báječná maminka zvládala, a přitom sršela pozitivní energií a humorem.
mam-ča: "Miluj bližního svého, jako sebe samého". Né míň, ale taky ne víc....
Eliško, možná se snažíš až moc. Všichni považují za samozřejmé, že když je třeba někoho zapřáhnout do pluhu, jsi první po ruce.
Vím, že se to těžko mění, že na Tebe nejspíš budou mít všichni vztek, až jednou odmítneš pomáhat, nebo dělat vrbu. Ale je to Tvůj život, tak si ho žij tak, jak bys chtěla Ty.
Tím, že se sebou necháš zametat, lásku rodičů ani sourozenců nezískáš. Oni si Tě neváží jako plnohodnotného člověka, mají Tě jen za pomocnou sílu.
Kašli na to, co si kdo z nich myslí, a soustřeď se hlavně na vlastní rodinu. Netrap se něčím, co nemůžeš změnit a nauč se být trošinku sobecká a hlavně šťastná. I to se musí člověk učit – chtít být šťastný. A jenom šťastná máma dokáže udělat šťastný domov svým dětem.
Jak že se to píše v Bibli ? "Miluj bližního svého, jako sebe samého". Né míň, ale taky ne víc. Nerozdávej se někomu, kdo to nedokáže ocenit.
Vím,o čem mluvíš.Moje rodina u našich pracuje,já vařím,když se sejdeme i s rodinou mojí sestry.Mně se mamka svěřuje s problémy mojí sestry,mně pláče do telefonu.Já musím vyslechnout všechny nářky na švagra od tchýně.To všechno je tak strašně vyčerpávající,požírá ti to energii.Mnoho let mi trvalo,než jsem si uměla sjednat pořádek.Mamce jsem to řekla na rovinu,že na cizí problémy nemám sílu a nechci za někoho něco řešit.S tchýní jsem musela takticky,ale stěžovat si přestala.Naštěstí mám oporu v manželovi. Pokud se nechceš zničit pro druhé,začni se mít ráda a nauč se říkat NE.Slušně,důrazně a bez emocí.Chvíli bude dusno,ale pak se vztahy srovnají.Držím palce.
palubka: Je fakt, že to mrzí, když je rodina taková, ale opravdu nemá smysl se tím trápit. A nakonec můžeš mít přátelé, kteří ti to vynahradí.
Já si myslím, že člověk by měl mít rád sám sebe. A pokud tě oni nedokáží ocenit, nevidím jediný důvod, proč jim pomáhat. Všechno má své meze. Buď ráda, že máš pěknou rodinu a kolem té je práce dost. A taky je potřeba mít svou hrdost. Oni musí vidět, že si s tebou nemůžou dělat, co chtějí. Přece i tvému manželovi se takové chování nemůže líbít. Takže je to na tobě!
měla jsi příliš velká očekávání-holt je na čase, by ses probrala a nedělala si o lidech iluze, tím škodíš nejvíc sama sobě
To je úděl těch, kteří neumí poslat ty, co je zneužívají, do ... někam. Můžeš si za to sama. Nechápu, proč bys měla být jedno velké ucho, když oni sami mají hroší kůži a na Tebe kašlou. Proč jen Ty dřeš u rodičů, když oni přece mají ještě další své 2 miláčky. Vše, co si dáváš za důvod, je nesmysl a ospravedlňuješ pouze jejich neschopnost a vypočítavost.
To neumíš také říct: "Teď nemám čas? Mám svých starostí dost ...?"
Já se u někoho ohlásit na návštěvu, která je druhou stranou předem akceptovaná a potom by na mne neměli čas, už by mne tam nikdo neuviděl, rodina nerodina. Pitomce ze sebe dělat nenechám.
Fakt povedení sourozenci ...
mufly: já jsem sourozenec mladší,takže nemůžu do klubu
, ale nejsem na tom o moc líp.Naši to asi nevědí, že se mají mladší sourozenci mít líp
.
Eliško, smiř se s tím, že život je prostě takový a nesnaž se o zázraky. Věnuj se své vlastní rodině a ostatním dej najevo, že všecko má své meze. Už nejsi dítě a nemusíš se zpovídat ani rodičům ani sourozencům. Lidi nepředěláš. Možná právě tím, že se stáhneš a nedáš na sobě dříví štípat, je přiměješ k zamyšlení, proč narazili.
A proč tak žiješ?
Souhlas, udělejte si život po svém a hotovo. Asi to bude těžké, ale proč jste se vlastně stěhovali zpátky?
PS: já jsem taky starší sourozenec a nemůžu říct, že by mně nebo mladšího bráchu někdo upřednostňoval, spíš naopak, babičky, máti i brácha se s mnou radí, co a jak.
Proč ses vůbec tak toužila stěhovat zpátky?
Jaký si to uděláš, takový to máš.
Holky ti radí dobře, přestaň se litovat, přestaň se rodině vnucovat a žij si svůj život.
Kdo tě nutil dřít u rodičů na pozemku? Kdo tě nutí přijímat nezvané návštěvy?
No to přehlížení od rodičů je většinou úděl starších dětí v rodině - ti musí být rozumní, vzorní... U těch dalších sem tam nějakou blbost prominou u starších ne...
Vítej do klubu starších sourozenců.o)