Rádi bychom, aby tato kniha přinesla nemocným naději, že i z jejich situace existuje cesta ven. Zároveň může pomoci rodinám a blízkým pochopit postižené, jejich chování a myšlení -- ukáže, čeho se raději vyvarovat při komunikaci s nimi, na co naopak upozornit, čeho si všímat a tím jim třeba nakonec zachránit život.

„Knížka, kterou chci mít doma a nakoupím ji všem ženám, které kolem sebe mám. Matkám a jejich dcerám. Přítelkyním a jejich partnerům. Svému muži, aby ještě víc pochopil, kdo jsem a čím jsem si prošla. Tato kniha ukazuje příběhy, ve kterých se mnoho z nás uvidí. Vysvětluje proč. A dává klíč, který máme všichni nadosah: sebepřijetí a sebeláska. Bez tohohle klíče nejdou odemknout dveře ke šťastnému životu…“  Vlastina Svátková

Proč jste se rozhodla pustit se do tak náročného tématu?

Před sedmi lety jsem měla hroznou touhu vypsat se ze svého života, jak se říká hodit na papír to, co bylo uvnitř mě, a vznikla kniha Už je to za mnou. Osobní zpověď (bývalé?) anorektičky, kde jsem popisovala svůj celoživotní boj s anorexií. Kniha měla velký ohlas u čtenářů, kteří osobně prožívají něco podobného, nebo měli ve svém okolí někoho, kdo prochází obdobnou situací.Oslovovali mě sami čtenáři, že by také rádi zveřejnili svůj příběh, ale sami si netroufají ho sepsat. I to byl jeden z důvodů dát je dohromady...

Tyto příběhy jsou každý jiný, jedinečný, přesto mají něco společného – a tím je porucha příjmu potravy. Jak se mi tyto osudy postupně scházely, začala vlastně vznikat i tato kniha, Jídlo není nepřítel.

Důvod, proč jsem se do projektu pustila, je snaha přiblížit zdravým lidem, jak se cítí člověk, který prožívá něco takového, co jsem prožívala i já.

Autentické zpovědi lidí, kteří bojují nebo bojovali s nějakou formou poruchy příjmu potravy, v knize doplňuje svými komentáři psycholožka a terapeutka Eliška Nehybková. Proč jste zvolili právě tento přístup?

Snad každý z nás někdy potkal člověka, který se potýká s anorexií nebo bulimií. Někdy je onemocnění jasné na první pohled, jindy zůstává skryté pod slupkou usmívající se tváře či nadváhy. Mnohdy tápeme, jak s dotyčným komunikovat, a snažíme se najít vhodná slova. Právě proto by při hledání odpovědí a cesty k nemocnému mohly čtenářům pomoci příběhy lidí, kteří se v knize Jídlo není nepřítel otevřeli a nechali nahlédnout do svých životů spojených s některou z poruch příjmu potravy. Komentáře psycholožky a terapeutky Elišky Nehybkové pak čtenářům, jak doufáme, pomůžou pochopit, co se nemocnému děje v hlavě, čím mu můžeme pomoct, čím naopak nechtěně ublížit a jak s takovým člověkem citlivě jednat.

Co si přejete, aby kniha svým čtenářům dala?

Záměrem a přínosem knihy je ukázat zákeřnost nemoci, shodné aspekty, podobné myšlení, prožitky i vnímání světa. Rádi bychom oslovili širokou veřejnost, která může svým přístupem výrazně pomoci, ale i ublížit. Smyslem knihy je pochopit nemocné a ukázat cestu, jak jim být co největší oporou v léčbě. Ráda bych také, aby kniha pomohla prolomit určité tabu: od doby skoro před třiceti lety, kdy jsem já sama onemocněla, se sice ve vnímání společnosti odehrál jistý posun, přesto je okolo poruch příjmu potravy mnoho mýtů. I ty bychom se chtěli pokusit vyvrátit.

A především bychom čtenářům, kteří s PPP bojují, a jejich blízkým chtěli dát naději.

Knížka příběhů lidí trpících poruchami příjmu potravy a jejich blízkých doplněná komentáři psychologa je užitečný počin. Měli by ji číst určitě alespoň rodiče, učitelé, lékaři, psychologové a zdravotníci. Přála bych si ji vidět v ordinacích a také čekárnách praktických lékařů i pediatrů... Zkrátka jde o zajímavou knížku. Při čtení předmluvy paní magistry jsem si s radostí všimla, že nesoudí, neškatulkuje, je si vědoma svých vlastních východisek i předpokladů, orientuje se na řešení, je zaměřena na pomoc svým klientům, ale respektuje i jejich svobodu si vybrat. Zůstanou sami s nemocí, nebo se otevřou blízkým, přátelům, partnerům a psychologům? Respektuje odlišné cesty a způsoby řešení všech trpících a svými citlivými komentáři podporuje sebedůvěru i právo na vlastní cestu i načasování změn v životě vypravěče.
Ti, kdo s autorkou sdíleli své bolestné příběhy, si zaslouží velký obdiv a úctu za to, jak nás provázejí svými osudy a otvírají před námi svět, který bychom si neuměli bez jejich zážitků a upřímnosti představit. Osamělost a pocity sebenenávisti, falešný obraz navenek jak z Máchova verše „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“, někdy špatné startovní podmínky v těhotenství matky či v časném dětství. To vše se v příbězích opakuje a vytváří tak pozadí, na němž vyrůstá jejich příběh, a my dokážeme pochopit jeho logiku i sledovat, jak okolnosti postupně ovládají vypravěče. Příběhy, které jsem četla, měly dobrý konec. Ať je takových dobrých konců i díky této knize víc.
MUDr. Kateřina Cajthamlová

Reklama