88eb9dd06548d-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

„Znáte pohádku o tom, jak třikrát nic umořilo vola? Mám pocit, že podobně to dopadne i s naším manželstvím,“ krčí rameny Monika a přiznává, že se v něm už pár let necítí dobře. Z manželovy strany postrádá zájem a jakoukoli aktivitu, která by jí ukázala, že o ni ještě stojí jako o ženu a partnerku. Ne jen jako o manažera domácnosti a dětí nebo spolubydlícího.

Chybí mi úplně obyčejné věci, které dřív dělal s naprostou samozřejmostí. Dal mi večer pusu a popřál dobrou noc, přivítal mě polibkem, pohladil, večer u televize namasíroval, přinesl ze zahrady kytici lučního kvítí. Já opravdu nestojím o nějaká velká gesta a dary. Mohou to být úplné drobnosti. Třeba kdyby mi cestou z práce koupil koláček. To jsou pro mě známky toho, že na mě pořád myslí, záleží mu na mě,“ popisuje strádající Monika s tím, že jí nestačí jen fakt, že s ní žije, neflámuje a nosí rodině peníze. Právě tím se ji totiž snažila uklidnit její matka, která radila jediné. Ať se smíří s realitou, že chlapi jsou takoví, a nestaví si vzdušné zámky. Jí to ale po šestnácti letech manželství připadá přece jen málo. Od života by chtěla víc.

„Vždyť mi si spolu nepovídáme o ničem jiném, než o provozních věcech. Kdo co zařídí, co je potřeba udělat… Nemáme jiná společná témata. On si jde doma po svém, já taky. Večer pak padneme vyčerpaní do postele. A to je taky kapitola sama pro sebe. Ani tady mu o moji spokojenost nejde. Snažím se mu vysvětlit, že k tomu potřebuji nějakou předehru, cítit z jeho strany právě ten zájem už přes den. Jenže smůla. On tohle vůbec nepobírá. Prý si vymýšlím nesmysly, jen abych s ním nemusela spát. A naštvaně usne, než aby to se mnou řešil,“ zoufá si Monika, která se už nesčetněkrát pokoušela důvody své nespokojenosti probrat. Vždy to ale skončilo fiaskem. Manžel odpovídal mlčením nebo odchodem z místnosti.

„Vím, že není ten typ, který by se mnou rozebíral vztahové problémy. Neumí o těchto věcech mluvit, je spíš mužem činu. Jenže ten čin bohužel poslední roky pořád nepřichází. Myslím, že jsme zralí na nějakou manželskou poradnu. Jenže kdykoli mu něco takového navrhnu, raději zmizí v dílně. Prý nemá na hlouposti čas ani náladu. Jak ho mám přesvědčit, že je to důležité? Že už takhle opravdu dál nemůžu? Nechci se rozvádět, o to nejde. Ale také nechci prožít zbytek života nespokojená a jen se v manželství trápit,“ dodává Monika s tím, že i ona by si ráda vyslechla, co manžela případně trápí nebo co by rád změnil.

K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka

Schopnost a ochota sdílet a komunikovat vztahové potřeby je dovednost, která když chybí a nebudovala se v  již začátcích vztahu jako něco přirozeného, je často důvodem dlouhodobé nespokojenosti a frustrace. Oboustranná nespokojenost se po čase stává chronickou a místo včasného řešení bývá přijata jako normální stav, kde spíše než pozitiva vztahu vidíme, co vše by mohlo být ještě horší... A tato útěcha nějaký čas může fungovat... S opravdovou spokojeností to však nemá nic společného. Jedná se spíše o rezignaci, která časem vyústí v rozhodnutí toho zdravějšího z partnerů odejít ze vztahu, který jej již vyhaslý a funguje pouze  jakousi setrvačností zvyku.

Monika sama tuší, že párová terapie by mohla pomoci k vyjasnění celé situace, popsání a zvědomnění pocitů obou partnerů a dojít k závěru, zda jsou oba dva ochotni znovu budovat vztah, který by oba uspokojil.

Napadá mne, zda i Monika nezapomněla dělat ty samé důležité maličkosti pro radost svého partnera, zda i ona sama iniciuje zážitky ,které pěstují párovou komunikaci a následné sdílení? Pěstovat vztah je totiž práce obou partnerů a reciprocita ve vzájemném poskytování i drobných radostí je to, co udržuje vztah živý. 
Je také velmi důležité, nebrat partnerovu pozornost jako něco automatického a samozřejmého. Muži, pokud nejsou dostatečně oceňováni, ztrácejí motivaci, a to, co dříve vnímala Monika jako běžné projevy zájmu, pro jejího muže bez ocenění zkrátka přestalo fungovat.

Při pokusu o záchranu vztahu na párové terapii se vyplatí připustit i možnost partnerovy nespokojjnosti, nejen Moniky jako iniciátorky a nabídnout ochotu ke společné práci. Muži často možnost terapie odmítají právě z důvodu jednostranného vnímání partnerky. A to je naprosto pochopitelné. Vztah je vždy tvořen jejich společnou energií.

7085cde2ae585-obrazek.jpgBc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. 

Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.