Foto: Shutterstock
„Znáte pohádku o tom, jak třikrát nic umořilo vola? Mám pocit, že podobně to dopadne i s naším manželstvím,“ krčí rameny Monika a přiznává, že se v něm už pár let necítí dobře. Z manželovy strany postrádá zájem a jakoukoli aktivitu, která by jí ukázala, že o ni ještě stojí jako o ženu a partnerku. Ne jen jako o manažera domácnosti a dětí nebo spolubydlícího.
„Chybí mi úplně obyčejné věci, které dřív dělal s naprostou samozřejmostí. Dal mi večer pusu a popřál dobrou noc, přivítal mě polibkem, pohladil, večer u televize namasíroval, přinesl ze zahrady kytici lučního kvítí. Já opravdu nestojím o nějaká velká gesta a dary. Mohou to být úplné drobnosti. Třeba kdyby mi cestou z práce koupil koláček. To jsou pro mě známky toho, že na mě pořád myslí, záleží mu na mě,“ popisuje strádající Monika s tím, že jí nestačí jen fakt, že s ní žije, neflámuje a nosí rodině peníze. Právě tím se ji totiž snažila uklidnit její matka, která radila jediné. Ať se smíří s realitou, že chlapi jsou takoví, a nestaví si vzdušné zámky. Jí to ale po šestnácti letech manželství připadá přece jen málo. Od života by chtěla víc.
„Vždyť mi si spolu nepovídáme o ničem jiném, než o provozních věcech. Kdo co zařídí, co je potřeba udělat… Nemáme jiná společná témata. On si jde doma po svém, já taky. Večer pak padneme vyčerpaní do postele. A to je taky kapitola sama pro sebe. Ani tady mu o moji spokojenost nejde. Snažím se mu vysvětlit, že k tomu potřebuji nějakou předehru, cítit z jeho strany právě ten zájem už přes den. Jenže smůla. On tohle vůbec nepobírá. Prý si vymýšlím nesmysly, jen abych s ním nemusela spát. A naštvaně usne, než aby to se mnou řešil,“ zoufá si Monika, která se už nesčetněkrát pokoušela důvody své nespokojenosti probrat. Vždy to ale skončilo fiaskem. Manžel odpovídal mlčením nebo odchodem z místnosti.
„Vím, že není ten typ, který by se mnou rozebíral vztahové problémy. Neumí o těchto věcech mluvit, je spíš mužem činu. Jenže ten čin bohužel poslední roky pořád nepřichází. Myslím, že jsme zralí na nějakou manželskou poradnu. Jenže kdykoli mu něco takového navrhnu, raději zmizí v dílně. Prý nemá na hlouposti čas ani náladu. Jak ho mám přesvědčit, že je to důležité? Že už takhle opravdu dál nemůžu? Nechci se rozvádět, o to nejde. Ale také nechci prožít zbytek života nespokojená a jen se v manželství trápit,“ dodává Monika s tím, že i ona by si ráda vyslechla, co manžela případně trápí nebo co by rád změnil.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka
Schopnost a ochota sdílet a komunikovat vztahové potřeby je dovednost, která když chybí a nebudovala se v již začátcích vztahu jako něco přirozeného, je často důvodem dlouhodobé nespokojenosti a frustrace. Oboustranná nespokojenost se po čase stává chronickou a místo včasného řešení bývá přijata jako normální stav, kde spíše než pozitiva vztahu vidíme, co vše by mohlo být ještě horší... A tato útěcha nějaký čas může fungovat... S opravdovou spokojeností to však nemá nic společného. Jedná se spíše o rezignaci, která časem vyústí v rozhodnutí toho zdravějšího z partnerů odejít ze vztahu, který jej již vyhaslý a funguje pouze jakousi setrvačností zvyku.
Monika sama tuší, že párová terapie by mohla pomoci k vyjasnění celé situace, popsání a zvědomnění pocitů obou partnerů a dojít k závěru, zda jsou oba dva ochotni znovu budovat vztah, který by oba uspokojil.
Napadá mne, zda i Monika nezapomněla dělat ty samé důležité maličkosti pro radost svého partnera, zda i ona sama iniciuje zážitky ,které pěstují párovou komunikaci a následné sdílení? Pěstovat vztah je totiž práce obou partnerů a reciprocita ve vzájemném poskytování i drobných radostí je to, co udržuje vztah živý.
Je také velmi důležité, nebrat partnerovu pozornost jako něco automatického a samozřejmého. Muži, pokud nejsou dostatečně oceňováni, ztrácejí motivaci, a to, co dříve vnímala Monika jako běžné projevy zájmu, pro jejího muže bez ocenění zkrátka přestalo fungovat.
Při pokusu o záchranu vztahu na párové terapii se vyplatí připustit i možnost partnerovy nespokojjnosti, nejen Moniky jako iniciátorky a nabídnout ochotu ke společné práci. Muži často možnost terapie odmítají právě z důvodu jednostranného vnímání partnerky. A to je naprosto pochopitelné. Vztah je vždy tvořen jejich společnou energií.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Tak na tohle bych se teda pekne vydlabla. Mozna mam doma poklad nebo nevim, ale ve vztahu, kde si lidi sebe vazi a maji se radi povazuji za normalni, ze se vzajemne nejen vyslechnou, ale ze si stale projevuji drobnostmi naklonost. Jsme spolu s manzelem 13 let a i kdZ vim, ze jsem si nevzala zadnyho romantika, taj mi prijde normalni si treba povidat, zajit si obcas na rande, dat si pusu apod. Ano, kytky mi manzel nenosi (ti nedelal nikdy) ale treba pred spanim se kazdej vecer kratce obejmeme, pohladime a polibime. Nebo si pravidelne zajdeme na rande jen my dva, nebo treba manzelovi koupim jeho oblibenou namku. Nebo do ted mi manzel podekuje a dostanu vedomou (ne mimodek) pusu, kdyz dostane na stul jidlo, slozi mi obcas kompliment apod. Samozrejme to funguje i obracene ja vuci nemu - taky podekuju a polibin, kdy udela cokoliv (i kdyz jde o takovou samozrejmou vec jako jsou vyneseny odpadky nebo vytrena podlaha), slozim kompliment apod. Jsme schopny si povidat o blbostech a zasmat se jim... proste si neumim predstavit byt ve vztahu, kde vrchol konverzace je "co bude k veceri" a "kdo s detma napise ukoly", netravit cas spolu ale jen vedle sebe (a to ze mame s manzelem kazdy svoje konicky. Pred detma jsem byla denne v tahu, ted uz to tak zhavy neni s batoletem :-D ). To muzu zit sama a na sex mit kamarada a poridit si kocky - tem nemusim prat spodky a varit :-D takze ne, nedivim se takovym zenam, ze jsou nespokojene.
Ať si najde milence a je to...a kytku na louce si může klidně narvat i sama, stejně to hned zvadne. Nechápu tu posedlost bejt pořád s jedním člověkem a nutit ho aby mě děsně miloval...jako proč? Dva lidi si tak navzájem jen ničí život, ale holt mají tu tradiční rodinu jen k tomu, aby on čuměl někam na obrazovku bez zájmu o cokoli kromě lahváče a ona si mohla neustále stěžovat a vybíjet si vztek na dětech.
Do určité míry má tentokrát terapeutka pravdu, v tom, že se musí snažit oba, a že dlouhodobé braní věcí za samozřejmost často způsobí, že se přestanou dít. Na druhou stranu kdyby mě někdo chtěl tahat někam na nějaké zvědomování pocitů, tak nejdu, protože stejně jako pán z článku nemám čas na blbosti.
Ono je celkem jasné, že po šestnácti letech manželství projde vztah za tu dobu mnoha změnami a velké štěstí je, když vykrystalizuje na přátelství. Čekat gesta v podobě lučního kvítí je nesmysl. Na to byl čas v líbánkách a asi tak tři roky po svatbě, než odezní růžové hormony zamilovanosti. Navíc z článku jaksi nevyplývá, jaký čin by Monika vlastně chtěla. Kromě toho, aby jí koupil koláček. Šmarjá, je jí deset, nebo co? U dítěte bych to pochopila, že se těší, co mu tatínek donese. Monika je už velká holka, už by měla mít trošku jiné uvažování. Problém je, že údajně nemají společná témata k hovoru. Tam je spíš otázka, jestli jeden nebo oba nepošlou toho druhého do háje s každým tématem, o kterém on začne, takže po čase už se holt nemají o čem bavit. Monika by si ráda vyslechla, co manžela trápí - no nejspíš tohle její neustálé prudění a okatá nespokojenost úplně se vším. 
Moniku bere manžel jako samozřejmost. Až přestane být ta dokonalá manželka, on přestane být ten nabubřelý ignorant. Pokud stále vše funguje tak jak má, chlap nevidí důvod něco měnit. A to nemyslím zle vůči chlapům, ale tak to prostě je. Chlapi jsou splachovací, takže protivná a nerudná ženská jim nenapovídá, že je něco zle. Berou to jako normu. Ale když je najednou prázdná lednice, chybí vyprané ponožky, nebo se nedostaví večeře na stůl podle zajetého jízdního řádu.. začne mu blikat červená :D Méně domácího servisu a více zájmu o sebe navzájem.
Na něco takového si stěžuje hodně žen, mám velkou spoustu známých, přátel i příbuzných. Nevím, jak velké děti máte - po 16 letém manželství to už asi budou teenagers, najděte si nějaký svůj zájem. Je toho spousta. Různá cvičení, turistika, ženské se scházejí u pletení, chodí hrát šipky. Nebo začněte studovat cizí jazyky. Prostě neseďte doma a nečekejte, že se váš manžel nějak probudí. Pro něho je to všechno zažitá rutina. Oddělte si ložnice. Spěte sama ve svém pokoji, i když, pokud máte malý byteček, je to hůře proveditelné. Jedna z mých kolegyň, z toho samého důvodu, o kterém vy píšete, odešla za prací do města vzdáleného cca 120 km od své domácnosti. Pak byla manželovi vzácnější.
Kašli na poradnu a mluvení o problémů. Začni konat sama, pusu mu dávej ty, nečekej až ti ji dá manžel. Když chceš aby ti z práce něco malého koupil, tak ho požádej. Už jste spolu dlouho, takže chlapovi gesta vyjádření že mu na tobě záleží už nic neříkají. Když si chceš povídat, tak musíš nějak začít. A co se týče sexu, tak to párkrát překousni bez předehry. Když vydržíš chlap se chytne a bude to zase lepší.