Nejvyšší váhu měla třiatřicetiletá Karolína loni v červenci, kdy navážila 130 kilo. Domnívá se, že během života možná vážila i víc, ale dlouhé roky se na váhu nechtěla ani podívat, natož aby ji použila. První moment, kdy si uvědomila, že je něco hodně špatně, přišel už na jaře roku 2021.
„Ozval se žlučník a já musela na dvě operace během týdne, což mě hodně poznamenalo, protože žiju sama v cizině a na pohotovosti jsem se musela domlouvat v jiném než v rodném jazyce, na což se člověk nepřipraví, dokud se mu to nestane. Potom jsem sice něco zhubla, ale zase jsem po čase nabírala zpátky, protože jídlo bylo mojí útěchou a řešením všech potíží. Opravdu zlomový moment přišel až o tři roky později na návštěvě v Česku. V letadle jsem téměř nezapnula bezpečnostní pás, celou dovolenou mi nebylo dobře. Měla jsem oteklé kotníky, závratě, musela jsem si sednout, abych si mohla zavázat tkaničky u bot. Najednou jsem si uvědomila, kolik mobility jsem ztratila a že není normální se neustále cítit na omdlení i po malé procházce. Představa, že bych mohla skončit s cukrovkou nebo jiným onemocněním, byl ten poslední hřebík do rakve,“ popisuje Karolína, která se dříve vůbec nehýbala a utrácela spoustu peněz za dovážku jídla. Objednala si třeba fast food pro tři lidi, protože restaurace měla zrovna nějakou akci a potom to všechno snědla, i když jí bylo zle.
Krabičky i počítání kalorií
Se změnou životosprávy začala už na zmíněné dovolené v Česku. Jakmile se vrátila do země, kde bydlí, koupila si členství v posilovně a od té doby už se nepodívala zpět. V posilovně každý den chodila na páse, zmenšila porce jídla, přestala jíst v noci a začala si hlídat, aby spala alespoň sedm hodin denně. Karolína se také zapojila do různých hubnoucích komunit a začala sledovat lidi, kteří rozumí zdravému životnímu stylu na sociálních sítích. Z menších porcí se postupně propracovala k počítání kalorií.
Momentálně tedy není její jídelníček nijak speciální. Vaří, na co má chuť, ale hlídá si živiny a kalorickou hodnotu. „Většinou si vařím doma a dávám jídlo do krabiček, abych měla přesně porce. To mi pomáhá se nepřejídat. Když mám chuť třeba na fast food, tak si ho dám a přizpůsobím tomu zbytek jídla v tom daném dni, abych se vešla do svého stanoveného příjmu. Až na výjimky nepiji kalorie. Ale co mám každý den a čeho jsem se nikdy nevzdala, to je čokoláda. Alespoň kousek si dopřeju vždycky. Co se týče pohybu, tři dny se věnuju posilování, další dva dny dělám intenzivní kardio a hodně chodím na procházky,“ říká Karolína. Tímto způsobem zhubla během patnácti měsíců 55 kilo.
Závislost na jídle
Během její cesty se samozřejmě objevilo i několik momentů, kdy měla chuť svou snahu vzdát. Obtížných pro ni bylo obzvlášť prvních šest měsíců, kdy bojovala se svou dosavadní závislostí na jídle. „Závislost na jídle je v tomhle hrozně těžká překážka a přijde mi, že se o tom moc nemluví. U jiných závislostí, pokud skončíte, tak už se dané věci nemusíte nikdy dotknout. Ale jídlo? Nejde prostě přestat jíst, tak to nefunguje. Já jsem musela aktivně bojovat s myšlenkami na to, co budu jíst. Každý den, celý den. Ty první měsíce byly v tomhle opravdu šílené, než se ty nové zvyky trochu zažily a našla jsem způsoby, jak se sebou pracovat,“ tvrdí.
To, co jí hubnutí přineslo, ale rozhodně stojí za to. Po zdravotní stránce se cítí mnohem lépe, nic ji nebolí, za poslední rok nebyla moc nemocná a zlepšila se i její psychika. Lépe spí, je pohyblivější a i svět je na ni prý hodnější. „Lidé se ke mně chovají mnohem lépe a taky mám nesrovnatelně větší výběr oblečení,“ jmenuje Karolína některé benefity.
Ta se momentálně snaží najít svůj ideální příjem a váhu okolo 75 kilo na 170 centimetrů si udržet. Zároveň pracuje na tom, aby zbylý přebytečný tuk přeměnila na svalovou hmotu. Jejím dlouhodobým fyzickým cílem potom je vyjít 10000 schodů, momentálně jich na jeden zátah zvládne 3600, takže v tomhle ohledu má prý ještě hodně práce před sebou.
Foto: Se souhlasem Karolíny
Zdroj: autorský rozhovor s Karolínou
Nový komentář
Komentáře
Mě by zajímalo, jestli má čas i na něco jiného, než to hubnutí. Podle popisu si tedy vaří, dává jídlo do krabiček, počítá ty kalorie, pětkrát v týdnu je v posilovně, kde to asi nebude na pět minut, chodí na procházky, zapojuje se do hubnoucích komunit, sleduje sociální sítě a sedm hodin denně spí. Kde bere čas na práci, a co nějaké koníčky třeba, sem tam kultura, divadlo, výstava, nic? Chápu, že člověk rychle a drasticky zhubne, pokud tomu podřídí úplně všechno. Ale dlouhodobě žít jen pro hubnutí podle mě není cesta. To by mě ten život nebavil.