Učím na jedné střední škole už 25 let, ale moje reportáž nebude o těch, se kterými se setkávám 10 měsíců v roce. Bude se týkat dětí z opačného konce světa - z Indonézie.

První, co mne zde překvapilo, byla láska, kterou Indonézané chovají ke svým dětem. Děti jsou pro ně vším a mít děti, to je pro Indonézany požehnání. Bez ohledu na to, jestli jsou křesťané, muslimové nebo hinduisté či co. I v těch nejchudších vesnicích existuje KANTOR - škola. Děti nosí povinně uniformu a podle její barvy poznáte, který je den v týdnu. V pondělí a úterý bílá košile a červená sukýnka nebo trenýrky, ve středu a čtvrtek jsou modré a v pátek a sobotu okrově hnědé. Moje fotky jsou tedy ze začátku týdne.

Jeli jsme právě do jedné původní vesnice na ostrově Flores. Děti měly zrovna přestávku, a když uviděly auto s cizinci, seběhly se, aby si nás prohlédly. A než se kdo nadál, samy od sebe se seřadily a začaly zpívat lidové písničky. A s jakou vervou a nasazením to bylo! Litovala jsem jen, že nemám kameru. Před jinou školou na ostrově Lombok se děti pomalu scházely ráno na vyučování. Holčičky si špitaly tak jako všude na světě a kluci byli za frajery. Asi aby mi to dokázali, najednou šup a uniformy byly dole a všichni naskákali do náhonu a celí nadšení chtěli, abych je vyfotila. Tak nevím, třeba jsem jim vylepšila hodinu tělocviku. :-))

Soutěžte s námi! VSTUP

Reklama