Dobré ráno (spíš dobrý den) všem ženám-in a redakci.

Na nemocnice si stěžovat nemůžu, sama jsem byla hospitalizovaná pouze 3x a až na drobnosti jsem to vždycky přežila poměrně v pohodě.

Poprvé mi byly asi 3 roky a začala jsem se v noci dusit. Skončila jsem na Bulovce v kyslíkovém stanu a s diagnózou travní alergie, po týdnu mě propustili a domů jsem si jako vzpomínku na nemocnici donesla střevní chřipku.

Podruhé mi bylo kolem 10 roků a udělala se mi bulka pod kolenem. To by samo o sobě nevadilo, ale ona potvora začala z ničeho nic růst a nakonec jsem skončila na chirurgii na Bulovce, kde ji měli odoperovat a zjistit, co je zač. Lékaři rodičům moc naděje nedávali, prý to vypadá zhoubně, ale odoperují a počkají na výsledky histologie. Ze záhadné bulky se nakonec vyklubal shromážděný podkožní tuk, který odstranili během půl hodiny, ale mě preventivně narvali koňskou dávku narkózy, z které jsem se probouzela 4 dny. Nevím, jestli znáte ten pocit, že na Vás někdo mluví, Vy jste vzhůru, ale víčka jsou tak děsne těžká a nejde je otevřít a pak se zase propadnete buhví kam, a to se pořád opakuje, až se jednou vzbudíte a oči jdou aspoň na chvíli otevřít.

A do třetice jsem opět navštívila chirurgii, tentokrát se zástavou střev – nemilá choroba. To mi tenkrát včasnou a správnou léčbou zachránili zivot.

V 21letech jsem se spolecne se zacínajícím brískem (10 týden) rozloucila s ceským zdravotnictvím, abych si ho znovu okusila po 13 letech. Vloni mi vázne onemocnela matka – nádor na mozku, 4 mesíce hospitalizace po ruzných nemocnicích – mestská nemocnice, vysetrení a operace Na Homolce, dolecení v jiné mestské nemocnici a nakonec LDN, kde máma bohuzel zemrela. Strídali jsme se u ní jak jsme mohli, já nevím jestli jsem víc byla doma s rodinou, v Cechách po nemocnicích a nebo v ruzných dopravních prostredcích. VSUDE byl personál vstrícný, slusný, lidský a mel pochopení. Samozrejme jsme se snazili dodrzovat návstevní hodiny, ale pokud jsem zustala déle nevadilo to nikomu, sama jsem se nabízela, ze mámu umyji a nakrmím, vyjímecne mi dovolili pomoci s jídlem, ale jinak mi odpovedeli, ze je to jejich a ne moje práce. V podstate jsme smeli vsechno co prispelo k zlepsení nálady. Nevadili jim deti na pokoji, jen at si babicka uzije vnoucat, nevadili jim telefonáty, kdyz me máma poprvé nepoznala a já se pak na chodbe rozbrecela byl to opet personál nemocnice, kdo se me ujal a pomohl me jakz takz se postavit na nohy. Ke vsemu meli ve vsech zdravotnických zarízeních jedinou podmínku – nesmíme rusit spolulezící na pokoji. Tímto bych ráda jeste jednou podekovala personálu.

Ne vsichni mají nebo meli stestí narazit v nemocnici na soudné lidi a proto pripojím pár zázitku z dánského zdravotnictví – treba Vám to zlepsí náladu. Vezmu to letem svetem, protoze popisovat mé 14-ti leté zkusenosti by vydalo na romám. Proste Dánsko je 1000km vzdáleno od Cech, ale názorove jsou nekde na opacné polokouli. Tak napríklad az tady jsem se dozvedela ze díte s porodní váhou 3080g je mooooc malé, doktor k porodu nepatrí, protoze je to prírodní projev tela a proc by tam prekázel – neco to do sebe má, ale bohuzel to neplatí vzdycky a i bezproblémový porod v 1 v noci v nemocnici pouze s manzelem a svédskou porodní asistentkou (ona umí pouze svédsky a já anglicky) je ukázka prísloví ”co te nezabije to te posílí”. Bezné nemoci se lecí zcela vyjímecne jinak je to stylem nemoc sama prisla ona zase sama odejde. Coz je pravda u rýmy, chripky apod, ale kazdé bolení v krku+teploty+bolest hlavy není virus a vysvetlit to lékari je nadlidský úkon. Antikoncepci jsem dostala pred 10 lety, od té doby jsem nebyla na zádném vysetrení, odbery krve apod a kdyz jsem chtela po doktorovi nejaké informace tak jsem se dozvedela, ze pokud nemám problémy tak proc neco resit. A tak tise doufám, ze patrím k tomu procentu stastlivcu na kterých se chemie nepodepíse. Jenom pro zasmání popísu moje poslední setkání se zdravotnictvím: dcera 13 roku mela v sobotu vecer bolesti bricha, nevolnost, teplota 37. Pockala jsem do rána co se z toho vyklube – bud se to zhorsí a nebo jí to prejde. V nedeli jí bylo stejne, sice dostala chut k jídlu, ale pridala se bolest pri mocení a tak jsem zavolala na pohotovost, kde mi po telefonu doktorka rekla, ze to bude zámet mocáku at se zastavíme. Na pohotovosti jí vysetrili a já naivka jsem si myslela, ze me uz nic neprekvapí – mýlila jsem se. Prekvapila me diagnóza: 1)bud je to zánet mocáku, ale v moci nic není, 2) nebo je to neco se strevama, ale na záchod chodí normálne a tak pockáme, 3)nebo je to nejaký zenský problém, ale menstruaci práve skoncila (bez problému) a tak pockáme 3 týdny do dalsí a nebo 4)patrí k tomu 0,?%lidí, kterí mají slepák v levo, ale nemá horecky a tak pockáme co se z toho vyklube. Nezmohla jsem se na nic jiného nez se zeptat jak dlouho máme cekat a co mám delat s bolestmi. Pockat do úterý a dceru mezitím krmit panodilem (v Cechách se tusím jmenuje panadol). V úterý se holka jeste porád kroutila bolestí a spala jenom po 2x2 panodilech takze jsem vyrazila k obvodákovi. Ten jí opet prohlídl a nic nenasel, v moci nic nenasel, z prstu jí odebral kapku krve v které nic nenasel a poslal nás (opet s panodilem) domu at pockáme co a kdy se z toho vyklube. Dceru vsechno v noci ze stredy na ctvrtek preslo a tak jsem to nechala plavat a jenom doufám, ze to byl nejaký neidentifikovatelný virus a ne casovaná bomba (napr. zacátek nejakého zánetu nebo co já vím co se muze dít v brise).

 

Takze vsem radím hlavu vzhuru, at zijeme kdekoliv se zdravotnictvím si jeste uzijeme.

Linda

Děkujeme za vhled do dánského zdravotnictví :-).

Naše adresa je pořád stejná: redakce@zena-in.cz. Za chvilku začne soutěž! Sledujte hlavní stranu...

Reklama