Podle posledních statistik se v České republice rozvádí každý druhý pár. Nabízí se otázka: „je rodina skutečně základem společnosti? “, když má tak nestabilní charakter?

Na toto téma jsem diskutovala s paní Zdeňkou Rybovou, viceprezidentkou organizace Hnutí pro život ČR.

Je rodina opravdu základem společnosti?
Bezesporu to tak bylo, je a bude i nadále. Rodina, která plní své přirozené funkce (biologicko-reprodukční, socializační, ekonomickou, emocionální aj.), nemůže být nahrazena žádnou jinou formou soužití. Ohrožení rodiny nebo dokonce likvidace její role vede vždy k ohrožení národa a destabilizaci všeobecných společenských hodnot.

Manželství, resp. rodina, nejsou myslím nahodilou historickou konstrukcí, výplodem letitých sociologických snah, které by vyhodnotily takový subjekt jako politicky, v širším smyslu slova materiálně a ekonomicky za nejvýhodnější.

Otázka vztahu mezi mužem a ženou vychází z nejhlubší podstaty lidského bytí a v manželství nachází svou odpověď. Muž a žena jsou povoláni k lásce. Důsledkem jejich lásky pak je to, že nikdo nezůstane sám a nebude dál patřit výlučně sám sobě. V rodině jsme se všichni naučili fundamentálním vzorcům chování, které nás a lidi kolem nás dělají šťastnými; v rodině jsme se stali osobnostmi a naučili jsme se pracovat se svou individualitou. Bez rodiny by to byla právě např. naše osobitost, která by neměla šanci na rozvoj, protože společnost umí pracovat pouze s unifikovanými lidmi. V rodině získáváme znalost sebe sama, máme své blízké a učíme se být také blízkými pro druhé. Učíme se odpouštět to, co už společnost odpustit neumí, protože jsou to věci tak hluboce zapsané do lidského srdce, že je veřejně ve velké skupině lidí pojmenované nenajdete. A prožíváme věci tak krásné, že nejen že na jejich vyjádření nemáme slova, ale už nikdy je na jiném místě než v rodině nikdy neprožijeme.

Proč patří Česká republika k zemím s nejvyšším výskytem rozvodovosti?

Toto je trend týkající se celé Evropy, zvláště západní. Domnívám se, že jednak velkou roli hraje velmi volná legislativa, kterou u nás máme a která nedává čas a ani neučí dotyčné manžele hledat prostředky k tomu, aby neházeli flintu do žita tak rychle. A jednak nám to říkají demografické ročenky, které hovoří o příčinách vzešlých z tzv. moderních společností. Ty rozvolňují dané závazky vůči lidem i subjektům obecně na všech úrovních.

Stále se dozvídáme o tom, že jedině více než na sto procent dobrovolné soužití je hodnotné a navíc musí být ještě více než na sto procent a v každé vteřině absolutně šťastné. Pohodové – že? To je asi to slovo, co se k tomu z moderního jazyka hodí. Jistě, je určitě důležité, aby bylo soužití muže a ženy naplněno láskou, úctou a věrností. Nicméně zdá se, že jsme trochu ztratili přehled o pravém obsahu těchto velkých slov a jsme víc v oblacích než pevně nohama na zemi.

Poslední důvod, který považuji za podstatný a o kterém se také demografové zmiňují často, je ten, že jsme v okolí manželských párů zticha. Že rozvod nám přijde již tak běžnou součástí životů lidí, že neumíme a často ani možná nechceme s lidmi mluvit o tom, co je k tomu vede a zda jim není pomoci jinak než trvalým a bolestivým odloučením. Nemluvím o extrémních situacích, tam, kde je samozřejmě odluka manželů nutná např. ze sebezáchovných důvodů či kvůli výrazně špatným výchovným vlivům na děti jednoho z rodičů apod. Ale přiznejme si, že toto nejsou nejčastější příčiny rozvodů.

V týdeníku World z března r. 2004 napsal novinář G. E. Veith, že přímou příčinou rozpadů manželství je sociální stát. Já se s touto myšlenkou plně ztotožňuji. Naše politická situace (dlouhodobě) k posilování role státu přímo směřuje. Rodina prakticky už dnes není z ekonomických důvodů nezbytná, často je naopak nevýhodné manželství uzavřít. Již je tomu u nás často také tak, jako např. ve skandinávských zemích, že stát potřebuje velké daně, aby svůj sociální systém uživil, proto existuje tlak na to, aby pracovali oba rodiče, resp. muži, jako živiteli rodiny, odebírá vysoké částky z příjmu, který pak nestačí pokrýt náklady rodiny, kde je matka s dětmi doma. Každodenní povinnosti spojené s péčí o malé dítě, které byly kdysi plněny v intimním prostředí rodiny, pak přebírá stát na sebe v rámci rozsáhlého systému jeslí, školek apod.

V nejmenovaném periodiku jsem četla zprávu, že za rozvody může sexuální život partnerů. Co si o tom myslíte?

Narážíte na nespokojenost v intimním soužití manželů. Jistě to je významný faktor pro manželské štěstí. Sexualita je velkým darem člověku a manželské objetí je velmi krásné. I tady je ale řešení zpravidla v jednom nelehkém, ale nevyhnutelném a podstatném klíči - chtít více než své štěstí udělat šťastným toho, kdo svůj život dal mně.

Když se o to budou snažit v jakékoliv situaci v manželství oba, budou mít na zemi ráj. Když se o to snaží jen jeden, je to těžké, ale věřím tomu a ze zkušenosti vím, že toho druhého to mění k lepšímu.

Protože pracuji v Hnutí Pro život ČR, a to je jak známo kritikem antikoncepce, dovolte mi na okraj ještě jednu malou poznámku. Objev antikoncepční pilulky v 60. letech minulého století udělal po těch téměř 50 letech z ženy stroj, který je vždy připraven k sexu, protože riziko otěhotnění hrozí minimálně. Muži tak dostávají informaci, že mohou chtít sex bez následků kdykoliv a vyžadují, aby žena byla adekvátně této informaci na jejich požadavky připravena (trochu přeháním – vím, že vztahy fungují díky Bohu často i jinak). To, že se neshody v intimním životě manželů objeví, je podle výše uvedeného a v dané souvislosti myslím více než logické.

Harmonii v sexuálním životě považuji za velmi důležitou a mám za to, že je to právě antikoncepce, která sexualitu lidí deformuje a ubírá jí něco velmi krásného a cenného. A okrádá nás o okamžiky, kdy se na něco, co nemůžeme mít hned a pořád, na něco velkého a nádherného, prostě jako děti těšíme. Euforie z tohoto „těšení se“ pak posiluje jiskření mezi manželi, takovou tu spiklenecky radostnou vzájemnou komunikaci, o které ví jen oni dva.

Jak by se podle Vás mělo správné přistupovat k výchově dítěte v rozvedené rodině?

Domnívám se, že by se rodiče měli oba podílet na výchově dítěte tak, jak jim to možnosti dovolují, resp. dát svým dětem vše, co potřebují, bez ohledu na to, zda mi to život komplikuje více nebo méně; a to se týká především toho rodiče, kterému dítě do permanentní výchovy svěřeno nebylo.

Vím, že lidská nenávist je mocná a často oslepí. Proto jsme svědky situací, kdy zpravidla matka, ale někdy i otec odmítá spolupodíl na výchově dítěte. Ale co bych ráda zmínila především, je skutečnost, že by rodiče neměli rozvod považovat za finále svého vztahu a měli by se snažit, jak jen to bude možné, najít k sobě znovu cestu. Někdy může být delší odloučení uzdravující a je třeba tu šanci využít. Dnes na to už moc neslyšíme, ale neunaví mne opakovat, že rozvod je situace, za kterou mohou oba partneři (zpravidla ovšem nestejnou měrou) a oba by měli cítit odpovědnost za závazek, který na sebe vzájemně vzali. Za to, co si slíbili, a taky za to, čím jsou povinni vůči sobě a svým dětem, a to je trvalé zázemí lásky (která často bolí), důvěry a také  obětavosti.

Dítě je stejně jako v řadě další patologických společenských souvislostech i zde nevinnou obětí selhání dospělých. Důsledky bývají často tragické a především většinu z nás přežijí – prorostou do nových generací a budou přímo ovlivnit jejich civilizaci. Civilizaci lásky a důvěry změní ve společnost nestability, nejednoty a strachu.

Co si myslíte o přednostním právu matky na dítě?

Je pochopitelné, že je automaticky upřednostňováno v naší kultuře, kdy otcovství ztrácí na ceně. Kdy otec, muž je systematicky zbavován důstojnosti a kdy jsou jeho práva oklešťována.  Vítr západoevropských zemí, který nám tu rozfoukává to, co ještě stojí na přirozeném zákoně, tj. např. právě hodnotu trvalého vztahu mezi mužem a ženou nebo význam komplementarity mužského a ženského světa, k nám přinesl i myšlenku, že manžel je většinou nepohodlný, dominantní nebo přinejmenším náročný agresor, proti kterému musí existovat právní obrana. Je nezpůsobilý postarat se o dítě, zvláště je-li to dcera, a dobře ho vychovat.

Takže shrnuto – zdá se mi, že zjednodušující pohled na situaci po rozvodu, kdy matka více méně automaticky získává do péče děti a muž je trubec, který platí a živí, je mimořádně deformující. Svým dopadem významně znemožňuje také šanci na to, aby se k sobě manželé vrátili, protože podporuje takové emoce, jako je nenávist, hněv, škodolibost, vydírání skrze dítě nebo neochotu převzít plný díl své odpovědnosti za vzniklou situaci.

Ale to, o čem mluvím, je hašení požáru, který už ze svého centra vzniku přeskočil na další stavbu... Centrum zničujícího ohně je přitom vedle, v problému u nás tak snadno dostupného rozvodu manželů.

Existuje recept na šťastné manželství? 
To nevím! Určitě platí, že manželství často bolí, protože spojuje cestu dvou individualit v jedno. Takové spojení vyžaduje obrušování ostrých hran a to samo o sobě nemůže být jen příjemné. Vede však k dokonalosti.

Jsem přesvědčena o tom, že manželství je hrdinskou cestou, velkou cestou a i přes inflaci trvalého svazku ve 20. a 21. století zůstává pevným základem štěstí lidí i celé společnosti. A něco praktického – proč se ptát „kolikrát ještě budu já ustupovat“ nebo „kolikrát se ještě JÁ musím přizpůsobovat“, když je možné se zeptat „co mohu udělat navíc, aby mému partnerovi bylo doma ještě lépe?“

Souhlasíte s názorem, že jedině harmonická rodina může tvořit harmonickou společnost? Mám pocit, že moderní svět je spíš světem rozvedených, nefunkčních nebo formálních rodin a svobodných matek…
Jistěže – už jsem o tom dopadu ropadů rodin na celou společnost vlastně trochu mluvila. Společnost egoistů nemůže vytvořit hodnoty, protože člověk ke zdokonalování sebe a svého okolí potřebuje druhé(ho). Jeden můj kolega z Británie kdysi napsal: „Místo aby se manželé ptali: ´Co chci?´, měli by se ptát: ´Co potřebuje tohle manželství?´“
 
Děkuji za rozhovor :-).

V případě potřeby můžete použít tento kontakt:  Zdeňka Rybová, zdenka.rybova@prolife.cz, www.prolife.cz  

Reklama