Milá redakce,
moc ráda bych se s vámi i vašimi čtenářkami podělila o pěkný příspěvek,
který jsem nedávno četla v lunárním kalendáři Krásné psaní.
Doufám, že i vám se bude líbit.
čmarda

Děkujeme a rádi otiskujeme...


V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka.
První se druhého zeptalo:

- Věříš v život po porodu?

- Určitě. Něco po porodu musí být.
  Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.

- Blbost, žádný život po porodu není.
  Jak by vůbec mohl vypadat?

- To přesně nevím, ale určitě tam bude více světla než tady.
  Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

- No to je přece nesmysl!
  Běhat se nedá.
  A jíst pusou, to je úplně směšné!
  Živí nás přece pupeční šňůra.
  Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.

- Ba ne, určitě něco bude.
  Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.

- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil.
  Porodem prostě život končí.
  A vůbec, život není nic než vleklá stísněnost v temnotě.

- No já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme
mámu a ta se o nás postará.

- Mámu?
  Ty věříš na mámu?
  A kde má jako podle tebe být?

- No přece všude kolem nás!
  V ní a díky ní žijeme.
  Bez ní bychom vůbec nebyli.

- Tomu nevěřím!
  Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.

- Ale někdy, když jsme zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá,
  nebo cítit, jak hladí náš svět.
  Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom .....


TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY