Minulý pátek jsem si v tomto článku povídala s paní M., zaměstnankyní nejmenované psychiatrické léčebny. Dnes vám nabídnu několik dalších odpovědí, mimo jiné i na otázky, které jste zmiňovaly v diskusi pod článkem...
Je pravda, že pacienti v léčebnách nesmí být přes den na pokojích?
To záleží na léčebně a na oddělení. Někde se postupuje tak, že je pacient v první fázi - tedy když je přijat v akutním stavu - silně utlumen léky, tudíž je možno ho nechat ležet na pokoji v posteli. Pacient totiž obvykle ani není ničeho jiného schopen. Asi tak po týdnu se začnou dávky léků postupně snižovat a pacient je buď přeložen na jiné oddělení, nebo musí přes den opouštět pokoj a trávit čas ve společenské místnosti nebo na chodbě. V jiných léčebnách se z počátku nasazuje nízká dávka léků a podle potřeby se postupně zvyšuje - tam bývá zvykem nechat v pokojích jen pacienty, kteří ze zdravotních důvodů musí ležet, nebo ty, kteří jsou připoutáni k lůžku nebo v lůžku klecovém. I když někdy je lůžko umístěno přímo na chodbě. Může to sice vypadat krutě, ale důvod je jednoduchý - na oddělení jsou obvykle dvě sestry a přes den, kdy jsou pacienti aktivnější, by jen obtížně uhlídaly, co v pokojích dělají, jestli si neubližují, jestli neubližují někomu jinému a podobně. Takže především na příjmových odděleních, kde ještě není příliš zjevné, co od jakého pacienta můžete očekávat, se pokoje přes den zamykají. U déle hospitalizovaných pacientů, na terapeutických odděleních a podobně se tato praxe obvykle neužívá.
Ano. Ale je to jedna z posledních metod - ve chvíli, kdy už jiná možnost léčby nezbývá a existuje naděje, že tato léčba pacientovi pomůže. Záleží samozřejmě na lékaři a také na přání pacienta, ale v případě, že nezabírá konzervativní léčba - tedy léky - a pacient je na tom skutečně špatně, lze použít elektrokonvulzivní terapii. Jedná se o jakýsi restart mozku, přičemž pacienti jsou pod anestézií a proceduru nevnímají. Obvykle se provádí série několika elektrošoků v rozmezí delšího či kratšího období. Poté většina pacientů trpívá částečnou ztrátou paměti, ale stav se brzy upraví. A skutečně existují případy, kdy se pacienti s dlouhodobými potížemi a naprosto nereagující na jinou léčbu po elektrokonvulzích výrazně zlepšili. Osobně znám případ paní, která trpěla několik let těžkými depresemi, nic jí nepomáhalo, až jsme nakonec vyzkoušeli elektrošoky. Dnes je pacientka prakticky v pořádku, dokázala se vrátit do běžného života, akorát si tak jednou za dva roky zajde nechat "restartovat" mozek.
A co lobotomie?
Operace, při nichž dochází k zásahu do mozku spadají spíše pod působnost neurologů než psychiatrů. Z psychiatrických důvodů se provádí zákroky v podstatě jen u sexuálních deviantů a to až po tzv. pulpektomii - odebrání dřeně varlat - tedy v podstatě kastraci, pokud ani ta nepomůže. A obojí, jak pulpektomii tak operaci mozku lze provádět jen s bezvýhradným souhlasem pacienta - a to i v případě, že se jedná o pacienta odsouzeného za násilnou trestnou činnost. Zároveň se také nejedná o nijak drastický zákrok. Nedá se to srovnávat s tím, jak se prováděly lobotomie v historii - skrze očnici vedle oka se zavedla do čelního laloku štěpina ledu a ta se pak nechala rozpustit. Dnes už používáme mnohem šetrnější metody.
Děkujeme za rozhovor.
Co si o elektrošocích myslíte Vy? Znáte někoho, kdo je podstoupil? Byla byste ochotna je podstoupit, pokud by Vám je lékař doporučil? A co kastrace? Měla by existovat možnost nařídit ji soudně, i bez souhlasu pacienta?
Nový komentář
Komentáře
doufám,že se tam nedostanu
Restart mozku bych podstoupila, kdy nebylo vyhnutí. Věřím lékařům, že mi chtějí pomoci a ne ublížit. A jsem pro kastraci, kterou by nařídil soud i bez souhlasu pacienta.
Klárka 61: ten antivirus bych občas taky potřebovala - hlavně proti skleróze
Mám za sebou několik léčeben a taky elektrošoky....nic nepomohlo, jen jsem čím dál otupěnějš. Poruchy paměti jsou trvalé!!! pryč od toho dokud vnímám, bráním se zuby nehty, ato mám jenom deprese...
prskavka: to ani nechtěj se tam dostat,braň se zuby,nehty
39. byla odpověď pro Aktij, ještě naštěstí netrpím samomluvou
Co na to říct, nejlepší je, se tam nikdy nedostat
Možná je lepší nevědět,..
Nešla bych do toho. Existují jiné cesty.
monca13: zo je pravda a za psychické onemocnění, které je často posuzováno hůř než fyzické, nikdo nemůže
To jsou věci
LudPa: pravda souhlaSÍM
Ivicem-nikdy neříkej nikdy,když není zbytí,chytáš se možného i nemožného a vyzkoušíš vše!!!
Dedida:
žádné hrůzy se tam nedějí. Prošla jsem stáží na psychiatrické klinice, léčebně, psychologickou ambulancí, dělat bych to nechtěla, vybrala jsem si jiný obor, ale to už jsem věděla předtím
monca13: asi tak nějak...
, hlavně člověk neví, co mu život přinese
lvicem: co bys mohla dělat, kdybys psychicky onemocněla?
tohle nikdy
Moje známá studovala psychologii a po praxi v psychiatrické léčebně 3 týdny nemluvila a pak se na školu vykašlala.
Asi je to případ od případu, ale znám holku, která po porodu dostala takovou laktačku, že tvrdila, že jí miminko umřelo a chtěla vyskočit z okna. Naštěstí ji manžel zadržel, zavolal záchranku........putovala hned do Bohnic. Byla na tom tak zle, že musela podstoupit elektrošoky - velmi jí pomohly a dnes je v klidu!!! Jen jí varovali, že po dalšim porodu by se jí to mohlo stát znovu.