V blázinci se zblázním!

,,Já se z toho asi zblázním!" prohlásila většina z nás za svůj život už alespoň jedenkrát. Málokomu se to ovšem opravdu podařilo. Ostatně, kdo by se chtěl zbláznit. Pak by totiž skončil v blázinci - korektněji řečeno v psychiatrické léčebně nebo na psychiatrickém oddělení. ,,Nevydržím tady, je to tu blázinec!" napsala mi nedávno kamarádka z jednoho takového místa. Inu, co mohla čekat... Jak to ale vlastně v blázinci chodí? A za jakých podmínek se tam můžete dostat? Na mé otázky odpovídala paní M., zaměstnankyně nejmenované psychiatrické léčebny.

Za co se člověk dostane do blázince?
Neřekla bych ani tak za co, jako spíš jak. Psychiatrická léčebna není vězení, i když samozřejmě existují případy, kdy vám pobyt v ní nařídí soud, a pak tam skutečně musíte. Ale běžně k nám lidé přicházejí spíš na doporučení svých psychiatrů nebo psychologů s tím, že už je pro ně život "venku" jaksi neúnosný, nezvládají ho a jejich choroba se zhoršuje, takže už nestačí ambulantní péče. Někdy k nám pacienta samozřejmě přiveze sanita ve stavu, kdy už příliš nevnímá realitu, ale i v takovém případě se snažíme, aby jakmile je to možné, podepsal dobrovolný nástup do péče.

Takže nedržíte lidi v blázinci násilím?
To je složité. Pokud dotyčný není aktuálně ve stavu zodpovídat sám za sebe a za své činy, tak ho pustit nemůžeme. Ale dlouhodobě takzvaně "násilím" držíme pouze pacienty, u kterých o tom rozhodl soud - samozřejmě na základě lékařských posudků. U všech ostatních usilujeme o nějakou rozumnou dohodu - pacient, který je u nás nedobrovolně, totiž obvykle nemá zájem podílet se na léčbě, a ta je pak mnohem méně účinná.

A jak je to s klecovými lůžky?
Problém je v nedostatku financí, a tím i personálu - ideální by bylo, aby na každé dva až pět pacientů byl jeden ošetřovatel nebo ošetřovatelka, většinu potíží totiž lze zvládnout domluvou nebo rozumnou medikací, jenže situace je taková, že je jedna ošetřovatelka nebo sestra na takových deset až dvacet pacientů. Takže když je pacient neklidný nebo agresivní, máte na výběr buď ho ztlumit léky - k čemuž navíc musíte přivolat lékaře, který je třeba v noci jediný na více oddělení, a když to budete dělat neustále, skončí váš pacient jako na farmakách závislá troska - nebo můžete pacienta uvázat na takzvané kurty, prostě ho přivážete k posteli, podle míry snahy o únik buď za jednu ruku, za dvě nebo celého - což není pro pacienta nijak příjemný zážitek. Zkuste se vyspat vleže na zádech uvázaní k posteli, když je vám ještě ke všemu mizerně, trpíte úzkostí, nebo neklidem... No a další možnost jsou klecová a síťová lůžka, která jsou vlastně umírněnější variantou uvazování - pacientovi zůstává relativně vysoká volnost pohybu, ale zároveň je snížena, byť samozřejmě ne vyloučena možnost, že nějak ohrozí sebe nebo okolí. O použití všech těchto prostředků musí samozřejmě předem rozhodnout lékař.

A co polstrované cely?
Ty se dneska už prakticky nepoužívají - není v nich totiž ve skutečnosti zaručena plná bezpečnost pacienta, je obtížnější v nich pacienta kontrolovat a také jsou problémy s hygienou. Běžněji se na odděleních pro vysoce agresivní pacienty používají klece - je to vlastně vykachlíkovaná místnost se sešikmenou podlahou a přední stěnou z mříží, takže personál může neklidného pacienta pacifikovat proudem studené vody z hadice - zároveň se tak lépe udržuje čistota. Ale to jsou samozřejmě nouzové prostředky a jak jsem říkala výše, ve většině případů by je nebylo třeba použít, kdybychom měli více kvalifikovaného personálu.

Kam se člověk dostane, když ho přivezou do blázince?
Obvykle na takzvané příjmové oddělení, pokud tedy už nemá předem dohodnutý pobyt například na některém z terapeutických oddělení, která jsou určena pro lehčí případy - v podstatě pro lidi na hraně normy, kteří se v důsledku nějakého vnějšího či vnitřního podnětu (třeba úmrtí někoho velmi blízkého) dostali do pro ně nezvládnutelné situace. Příjmové oddělení je tedy určeno především pacientům, kteří jsou přivezeni v nějak akutním stavu - je to proto oddělení uzavřené, s mřížemi na oknech i dveřích, a provádí se na něm především stabilizace pacientů a jejich diagnostika. Ovšem v některých léčebnách pak není pacienty, pokud nejsou zcela vhodní na otevřené terapeutické oddělení, kam poslat - a tak vlastně setrvávají i několik měsíců na "přímáku", což je dost otřesný zážitek. V lidech totiž obvykle ve chvíli umístění do léčebny povolí veškeré zábrany, které je ještě držely, a tak se v prvních dnech stav pacientů většinou rapidně zhorší. Nejsou schopni dbát o vlastní hygienu, mívají halucinace a utkvělé představy, mají sklony ležet či lézt po zemi, jsou agresivní či plačtiví - zkrátka to, co si laik představí pod pojmem blázinec a co bylo třeba pěkně demonstrováno ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem.

Prozatím děkujeme za rozhovor. Příští pátek si s paní M. popovídáme o elektrošocích a o zbavování svéprávnosti.

Co si vy myslíte o blázincích? Byly jste Vy nebo někdo z Vašich blízkých v podobném zařízení? Jaký máte názor na klecová lůžka? A co poutání pacientů? Pokud máte nějaké dotazy na paní M., můžete je také psát pod článek, na ty nejzajímavější se pro Vás pokusím získat odpověď.