Hezké vzpomínky na své automobilové začátky i jízdy s manželem má čtenářka s přezdívkou Pateta. A my přejeme ještě spoustu krásných cest, na které bude stát za to vzpomínat...

Před 45 lety jsem z jakéhosi pominutí mysli kývla na výzvu kamarádek, že si uděláme řidičáky. Nevím ani proč, auta byla tehdy na poukaz a vlastně jen pro vyvolené a my tehdy žádná auto nevlastnila. Byla jsem pro každou legraci. Do okresního města jsme ze vsi jely autobusem a zpět někdy i pěšky, často i jen na kole. Měly jsme mladé neopotřebované mozky, učivo nám do nich lehce klouzalo. I jízdy jsme "udělaly". Později jsme všechny v rodinách ušetřily na autíčka. Sice u nás skoro vždy řídil manžel - vojenský šofér, často se ale stalo, že si cestou z práce dal pivo a byl tedy řidičsky vyřazen, když jsem např. potřebovala dojet k holiči. Postupně jsem jezdila častěji, časem manžel zacvičil v jízdě i naše děti, takže řidičák udělaly hravě. S úsměvem dodnes vzpomínají, jak jezdili po sklizeném poli okruh přes 3 km a táta po cestě několikrát cholericky vyskočil z auta a házel kloboukem o zem. Běžel čas a manželovi po operaci zakázali lékaři řízení. Bylo to pro něj velice těžké období se s touto skutečností smířit. Ještě, že jsme mohli jezdit spolu, na vesnici je auto nezbytné. Zprvu měl milion připomínek k mému způsobu jízdy, jezdili jsme ale bez nehody. Dokonce mě před známými pochválil, že "už mě to naučil"! Pak se rád kochal krajinou a někdy při jízdě i usínal. Jezdili jsme spolu rádi a často, ne však dlouhé trasy, jako důchodci jezdívají : na nákup, k lékaři, ža dětmi a vnoučaty, za rodiči na hřbitov...Už půl roku jezdím tyto jízdy sama, dědeček mi, bohužel odešel navždy...I nyní mi často v uších zazní jeho připomínky , jedu-li známými místy. Trochu se sama víc bojím, proto jezdím nízkou rychlostí a předjíždím jen cyklisty. Však se k cíli dostanu i tak. Hlavně zdraví!

pateta

Text nebyl redakčně upraven