Klára o svém stavu dlouho nikomu neřekla a nechtěla si přiznat ani sama sobě, že by mohla mít psychické problémy. Doufala, že si pomůže sama, ale záchvaty úzkosti byly stále častější a větší. Odbornou pomoc se rozhodla vyhledat po jednom obzvlášť velkém záchvatu panické ataky. Před třemi lety jí lékař diagnostikoval smíšenou úzkostně-depresivní poruchu.

Strach z běžných věcí

„Člověk s touhle nemocí se pořád něčeho obává. Většinou úplně běžných situací. Je nesoustředěný, má problémy s komunikací. Vyhýbá se určitým místům, kde se necítí komfortně. Souvisí s tím i nízké sebevědomí a pocity méněcennosti. Mezi časté příznaky patří špatná nálada, třes, pocení, špatný spánek, únava, stres, nevolnost a bušení srdce,“ popisuje Klára, co se jí běžně děje.

Duševní onemocnění Kláru omezuje v běžném životě a ochuzuje ji o mnoho věcí, které zažívají její vrstevníci. „Bojím se jít na vysokou školu, potažmo nastoupit do zaměstnání. Dělá mi problémy jít sama do obchodu a prohlížet si třeba oblečení. Mám pocit, že mě všichni sledují a soudí mě. Necítím se dobře v situacích, kde je hodně lidí. Špatně se seznamuju s novými kamarády, protože mám prostě strach. Dělá mi velké problémy zavolat někomu, koho neznám nebo zvednout cizí telefonní číslo,“ vypráví Klára.

Banality jsou pro ni úspěchem

S nelehkým údělem se ale Klára nehodlá smířit a snaží se na sobě co nejvíc pracovat, aby úzkostné stavy překonala a naučila se čelit svým strachům. Každý týden dochází na terapii a jednou za tři měsíce do Institutu neuropsychiatrické péče. Čte knihy o seberealizaci a sleduje organizace, které se zabývají její problematikou. K tomu také užívá antidepresiva, bez nich by totiž nejspíš nezvládla ani cestu na terapii.

„Mám pořád na čem pracovat, ale rozhodně vidím pokroky. Jsem schopná odepsat na e-mail, dojít si k lékaři, a dokonce jsem zvládla být tři dny s nejlepší kamarádkou na Moravě. Pro někoho jsou to banality, nad kterými se možná zasměje, ale pro mě to dřív byly nepřekonatelné překážky,“ svěřuje se Klára.

Holka z blázince

Podle ní je skvělé, že se o duševních chorobách začíná mluvit, ale mohlo by se ještě víc. Problémy podle ní často začínají už na základní škole. Někdy se také setkává s nepochopením. „Lidé v mém okolí se mě snaží pochopit, ale u těch cizích se setkávám i s reakcemi typu: Nechápu, čeho se tak bojíš. Z čeho ty můžeš mít úzkosti? Každý má problémy, ono to přejde apod. Jednou mi dokonce přišla otázka: Hele, to ti fakt jebe nebo to hraješ,“ líčí mladá žena.

Pro sebe i pro ty se stejnou nebo podobnou diagnózou založila Klára blog a instagramový účet Holka z blázince. Nazvala ho tak, i když hospitalizovaná nikdy nebyla. „Cítila jsem se sama v bláznivém světe. Začala jsem na sociální sítě ventilovat svoje názory, myšlenky, zkušenosti a citáty o duševním zdraví. Postupem času se mi začali ozývat lidé s podobnými zkušenostmi, že chtěli svůj příběh sdílet. Nebo mi psali, kam se mají obrátit, kde vyhledat terapeuta apod. Začala jsem se tomu víc věnovat. Chci pomáhat,“ říká Klára.

Osvětu šíří i v tom, jak se chovat a nechovat k člověku s panickou atakou či úzkostí. Podle ní existují věty, které mohou danému člověku ještě přitížit. „Je to například Neber si to tak osobně. Z čeho ty můžeš mít v tomhle věku deprese a úzkosti? apod. Za mě pomohou spíše věty jako Můžu pro tebe něco udělat? nebo Spolu to zvládneme,“ uzavírá vyprávění.

Čtěte také:

Reklama