Trpíte krátkozrakostí? Musíte nosit nenáviděné brýle? Trápí vás tento problém? Vaším řešením může být laserová operace… Seznamte se se zkušeností naší spolupracovnice.

Díky spolupráci Ženy-in s oční klinikou Lexum, jsme požádali spolupracovnici redakce, aby nám popsala zákrok, který na této oční klinice prožila. Trpěla krátkozrakostí a podstoupila laserovou operaci, která jí těchto problémů během několika hodin zbavila. A výsledek? Nadšení, štěstí a hlavně – dobrý zrak!

Poprosili jsme tedy Zuzanu Sommerovou, spolupracující redaktorku, aby nám napsala své zkušenosti, důvody, které jí k operaci vedly, a výsledné zhodnocení. Zde si můžete přečíst, jak to dnes „vidí“.

Na začátek musím napsat své upřímné přiznání. Byla jsem hloupá. Ale prozřela jsem a dala na rady „chytřejších“ a zkušenějších a odoperovaných. Škoda, že jsem se tak nerozhodla před deseti roky. Mohla jsem mít pestřejší, ale i bezpečnější život. A hlavně klid. Klid od „brejlí“.

Od dětství trpím krátkozrakostí. Zrak se mi ještě více zhoršil asi v deseti letech, kdy jsem prodělala spálu, její komplikovaný průběh ze mě udělal „brejlouna“. A jak šel čas, a počet dioptrií se zvyšoval, tak se z „brejlouna“ stal i „slepejš“.
Nikdy jsem se totiž s nošením brýlí psychicky nevyrovnala. Brýle pro mě vždy byly a jsou handicapem. Přestože znám spoustu lidí, kterým vysloveně sluší, sama jsem ten pocit nikdy neměla. A tak jsem je nosila pouze tehdy a tam, kdy a kde to bylo absolutně nezbytné. Při počtu pěti dioptrií, na kterých se vada ustálila, to přinášelo nezapomenutelné, někdy humorné, jindy spíše tragikomické historky.

K těm méně humorným patřilo třeba to, že si mnoho lidí myslelo, jak jsem nafoukaná, když nezdravím a dělám, že je nevidím. Kdyby tak věděli, kde byla pravda! Já jsem je prostě neviděla. Stejně jako jsem neviděla číslo tramvaje, dokud u mě nezastavila. Občas jsem si ani nekoupila rohlík, pokud jsem si nenasadila brýle.

K těm humorným, které se tradují mezi mými přáteli, patří scénka, kdy jsem hystericky křičela na svého syna, který téměř  neuměl plavat a pohyboval se uprostřed hlubokého bazénu. Jaké bylo mé překvapení, když vystresované dítě připlavalo ke břehu – a nebyl to on!

Tak jsem se po mnohaletém nošení ,,oblíbených“ brýlí rozhodla k radikálnímu řešení – operaci. Vybrala jsem si k ní kliniku Lexum.

Vzhledem k tomu, že je v Praze několik klinik, které zákrok provádějí, a to za zhruba stejných podmínek, provedla jsem podrobný průzkum u svých známých, kteří zákrok již absolvovali. S podmínkami na klinikách byli v zásadě spokojeni, a tak rozhodujícím faktorem byl vysoký počet těch, kteří zákrok absolvovali právě na klinice Lexum.

Pozorně jsem studovala webové stránky kliniky www.lexum.cz (mimochodem velmi dobře zpracované – najdete zde všechno – od kontaktů až po podrobný popis jednotlivých operací). Telefonicky jsem si domluvila vyšetření, které mělo prokázat, zda je pro mě tato operace vůbec vhodná. Toto vstupní vyšetření stojí 1700,- korun, které vám v případě, že operaci absolvujete, odečtou z celkové částky.

Základní pokyny před vstupní prohlídkou jsou pouze dva. Za prvé - nepřijet jako řidič. Oči se kvůli vyšetření „rozkapávají“ a vidění je potom rozostřené. Pro mě osobně, jak jistě pochopíte, byl náročnější druhý pokyn – přijet odlíčená.

Prvním zdánlivě nemilým překvapením byl velký počet lidí v čekárně. Po zkušenostech s českým zdravotnictvím mi proběhla hlavou představa „úžasně stráveného dne“.

Měla jsem však zbytečné obavy. Hned po příchodu se mě ujala sestřička a vše běželo jako po drátku. Šest vyšetření na sebe navazovalo, probíhalo jedno po druhém s minimálními prostoji. Celé to trvalo asi dvě hodiny, ovšem čas strávený bezúčelně v čekárně byl minimální.

Po všech procedurách si mě k sobě vzala paní doktorka, sdělila mi jejich výsledek a navrhla mi řešení. Měla jsem dobrý pocit z toho, že způsob operace, na kterém jsme se dohodly, byl výsledkem domluvy obou stran. Paní doktorka navrhla několik způsobů řešení, já měla možnost v klidu se na všechno zeptat a zvážit různé varianty. Po této domluvě mi asistentka na recepci dala termín a první fáze akce byla za mnou.

Samotný průběh celé operace byl naprosto bezproblémový. Opět jediné omezení v tom, že nesmíte ten den řídit a musíte přijít nenamalovaná (což platí ještě minimálně pro celý další týden, kdy si kapete do očí střídavě umělé slzy a antibiotika). Při příchodu do čekárny dostanete uklidňující tabletku a sestřička vám „rozkape“ oči. Celá akce opět netrvá déle než dvě hodiny. Kdyby člověk nebyl informován, co mu vlastně dělají, ani by zákrok nenazval operací. Oči se umrtvují pouze kapkami, takže žádná injekce. Při samotné operaci byla pro mě jediným nepříjemným okamžikem chvíle, kdy vám na oko upevňují jakýsi přístroj, který drží víčka, abyste s nimi nehýbala. Zákrok trvá pouze několik minut, vstanete a jdete. A VIDÍTE! Sice trochu rozmazaně, což ale není způsobené samotnou operací, ale tím, jak vám oči „rozkapávají“.

A v den operace jsem se večer dívala na televizi – bez brýlí! Úžasné a neuvěřitelné. První týden jsou oči samozřejmě citlivější, vidění se lehce mění, ale opravdu jen nepatrně. Nyní jsem měsíc po operaci a nevyskytl se jediný problém. A jen se vrátím zpátky na začátek: Nechápu, proč jsem se x let trápila, nosila brýle, které jsem nenáviděla, a utratila za ně spolu s čočkami neuvěřitelné peníze.

TÉMATA:
ZDRAVÍ