„Klárka trpí dětskou mozkovou obrnou – spastickou kvadruparézou v kombinaci s mentální retardací. Je upoutaná na invalidní vozík a odkázaná na péči svého okolí. Za sebou má několik operací, včetně operace očí a nohou,“ popisuje Kamil stav své dcerky, která letos oslavila osmé narozeniny.
Kamil se zpočátku snažil manželku přemluvit, aby dceři poskytli specializovanou péči v nějakém ústavu, ale ta to razantně odmítla. Na rozdíl od Kamila je věřící a péči o dceru a její postižení považuje za boží záměr. Nepřipadá pro ni v úvahu, že by se o dceru staral někdo jiný. Kamil má ale pocit, že žije osm let ve vězení.
Foto: Shutterstock
„Nechci, aby si to někdo vyložil špatně, dceru moc miluju, ale obětovali jsme jí celý život. Žijeme v sociální izolaci, nemáme žádné přátele, kteří by k nám přišli na návštěvu. Manželku nezajímá nic jiného než dcera. Když se občas vypravíme na výlet, stává se, že když dorazíme na místo, musíme se otočit a jet zase zpátky, protože dcera zrovna nemá svůj den, bojí se cizího prostředí a vyvádí. Taky málo spí, což znamená, že jsme s manželkou oba taky spánkově deprivovaní. Už tolik let a nemá to konce,“ svěřuje se Kamil.
Dcera Klára je pro manžele jediným a každodenním tématem. Maminka Jana totiž nemá žádné jiné zájmy. Nejenže by na ně neměla čas, ale ani nechce. Kamil se odreaguje alespoň v práci, kam chodí.
„Paradoxně je pro mě práce vysvobozením. Někdy tam schválně zůstávám přesčas, abych nemusel domů. Snažil jsem se Janu přesvědčit, abychom si alespoň sehnali výpomoc, ale nechce o tom slyšet. Jenže já už mám takového života plné zuby. Už svůj čas nechci takhle trávit, jenže nevím, co dělat. Když manželku a dceru opustím, budu za největšího sraba nejen před nimi, ale i před celou rodinou. Někdy si strašně přeju, aby se Klárka vůbec nenarodila,“ uzavírá Kamil.
Čtěte také:
- Asi ho nebudu mít ráda, říká Blanka, která čeká třetího chlapce
- Dcera odmítá fyzický kontakt a babička z toho viní mě, svěřuje se Radka
Nový komentář
Komentáře
Tohle jsou hodně silné příběhy. Já sama je nějak neřeším, protože jako pečovatelka kolem sebe vidím invalidní vozíky prakticky každý den. Ale pro lidi, kteří to sami žijí jako ti nemocní nebo postižení je to fakt opravdu silné. Mám kamarádku, která má chorobu, jež ji dostala na vozík a je sama uzavřená ve vlastní hlavě a někdy je to fakt těžké.
Já bych se pro takové dítě neobětovala. Ani jako matka, ani jako otec.
kolajová Ano
Kdo napíše od kafíčka u počítače, že je pán zbabělec, že mu není hanba, že je to jeho povinnost se o postižené dítě postarat, nikdy takovou situaci neprožil. Jezdím roky do lázní - jsem postižená, nyní už na vozíku infekční obrnou. V roce 1956, kdy jsem ochrnula, se proti ní ještě neočkovalo. Mohu proto z vlastní zkušenosti posoudit, jak obtížný je život s postiženým dítětem. A to jsem měla štěstí, studovala jsem, pracovala a ve 40 porodila dítě!!! Trávila jsem několik měsíců ročně v dětství v lázních a tak rodiče "ustály problémy, které také nastaly- náběh na rozvod atp." Sedávám někdy v lázeňské kavárně s maminkami z dětského pavilonu. Domluví se, jedna pohlídá děti a mamky si jdou vyčistit hlavu. Některé /i jednoho či dva tatínky/, potkávám roky. Mnoho se jich rozvedlo a nyní po letech přiznávají, že na tom také měly podíl. Manžela doslova od sebe odstřihly. Jezdí tam ale také paní Katka, střídá se při pobytu s placenou paní, na kterou sehnali sponzora. Ta vypráví, jak jednou týdně si s manželem zajdou na večeři a dodržují, že o postižené dcerce nesmí padnou ani slovo. Plánují týdenní dovolenou alespoň jednou ročně bez ní. Přiznává, že denně domů telefonuje, jak jde péče o ní, ale při cestě na horu Říp, kde ji manžel před lety požádal o ruku, se nabije energií a říká si, to zvládneme.
Pro dítě je přínosem, když není kolem něj napětí z vyčerpávají péče o něj. Přeji všem rodičům, ať problémy v péči o postižené dítě "ustojí".
Stáňa
Zdravé dítě je zázrak. Denně bych mohla děkovat, že mám potomky v pořádku. Ale řešení matky z příběhu není šťastné. Známe rodinu, kde je jedno ze tří dětí dost "speciální". Velmi speciální. A rodina velmi důsledně dodržuje, že rodiče chodí jednou týdně na večeři. Přijde babysitting na dvě děti a další člověk na jejich postiženou holčičku. A rodiče jdou na rande. Dělají to tak už mnoho let. A taky mají, pokud vím, asistentku na pomoc. Myslím si, že jinak by se zbláznili. Anebo rozvedli. Já bych byla opatrná se soudy ohledně kvality otce. Většinu otců napadne ústav. A většina to neudělá. Ale obětovat zcela život nemocnému dítěti není cesta. Paní dělá vše pro to, aby zůstala s dítětem sama. Otec je také jenom člověk.
Vůbec se nedivím, že manželka nechce dát dcerku do ústavu. To jste otec??? Vykašlat se na vlastní dítě jen proto, že není takové, jak jste si představoval? Co až budou potřebovat péči třeba vaši rodiče, taky šup s nimi do ústavu?
s manželkou by měl promluvit psycholog,aby jí vysvětlil, že musí žít i partnerským životem, i když s velkým omezením
Celá rodina potřebuje pomoci, nejenom dcera. Co prarodiče - ti neexistují? Stačí pár hodin, aby se manželé dostali ze začarovaného kruhu, procházka v parku, dát si kafe s něčím...tohle muž nevydrží, nebyl by první ani poslední. Dítě je chudák, ale musí být zákonitě obětováni i otec a matka? Snad jsou nějaké sdružení rodičů se stejně postiženými dětmi, sdílená bolest je menší. Získají jiné zkušenosti, i to se cení.