Určitě se vám už někdy stalo, že jste na ulici našli docela opuštěné bezbranné zvířátko, bylo vám ho líto a nejraději byste si ho vzala domů. A možná jste si ho i vzala. A už se vám něco podobného stalo při zahraniční dovolené?
Už jenom to složení, ve kterém se k sousedům za hranice vydali – jeden mladý a bláznivý pár a dvě dívky v začínající pubertě – byla docela vražedná kombinace. A tak si říkám, díky bohu, že nebyli někde na Floridě. Propašovat nezbedné kotě přes hranice ze Slovenska je zcela určitě jednodušší než pašovat ho letecky z opačného konce zeměkoule.
Začalo to nevinnou procházkou po lese. Když v tom se poblíž cesty z trávy vybatolilo malé koťátko. Bylo vyhublé a zoufale volalo mámu. A tak se naše rodinka rozhodla, že si koťátko donesou do chalupy a do konce dovolené se o něj postarají.
Dny plynuly a mourovaté koťátko jim přirostlo k srdci. I rozhodli se, že to risknou a převezou ho přes hranice. „No co, když jsme jeli sem, tak ani nechtěli vidět občanky a u holek se jenom zeptali, jestli mají pasy. Zpáteční cesta bude stejná. A když nemáme průkaz pro kočku, tak ji jednoduše schováme. Auto nám prohledávat nebudou,“ rozhodla hlava rodiny a jelo se.
Krátce před hraniční čarou zastavili, aby nakrmili černého pasažéra a uspali ho v proutěné bedýnce, přes kterou ještě přehodili deku. „Ale co když začne zase mňoukat? To ji tady budeme muset nechat,“ strachovala se nejmenší z dívek se slzami v očích, načež její strýc za volantem reagovat prudkým otočením čudlíku volume doprava: „Teď si může mňoukat, jak chce.“
O pár minut později už strážcům na hranicích podával z okna svého auta doklady. Smál se nahlas. Vedle něj sedící přítelkyně zírala do země se sklopenou hlavou. Dítka na zadním sedadle seděla jako na jehlách a zírala s očima dokořán kamsi před sebe. V autě řvalo rádio. Na ten pohled musí přítomní pánové vzpomínat ještě dnes.
Na prvním odpočívadle v bezpečné vzdálenosti od hranic si oddychli a zastavili s úmyslem koťátko vyvenčit. Ze zadních sedaček se ozval řev. „Ona tu neníííííí,“ vzlykaly holky. „Jak není, přece neutekla ze zavřenýho auta…“
A náhodným pozorovatelům se opět naskytla nová, neméně působivá scéna jako na hranici. On stojí opodál, směje se a všechno to fotí. Ona stojí u otevřených dveří auta jako hokejový brankář a hlídá, kdyby se kotěti chtělo uprchnout. Děti rozebírají auto kousek po kousku, vyhazují zavazadla, strkají hlavu pod sedačky a volají: „Čičičíííí!“
Asi po hodině to mourovaná Slovenka už nevydržela, vypotácela se ze svého úkrytu pod zadní sedačkou, protáhla se, zívla a nechápavě civěla, jak ostatní kolem šílí.
Dalších pár hodin cesty přežili všichni bez újmy.
Nový komentář
Komentáře
pašovali jsme morče co kluk dostal od známích v Německu
Pašovala jsem přes hranice sebe a několik dětí (nebyl ještě otevřený hraniční přechod a byli jsme zvědaví, jak to tam vypadá)...ale to je jedna z historek v knížce, která mi brzy vyjde a tak toho nebudu moc prozrazovat
Na dovolené v Bulharsku jsme našli želvičku a samozřejmě jsme ji vlekli domů..na Rumunských hranicích se nám při otevření dveří vykutálela z auta,protože moje tehdy šestiletá dvojčata nedala jinak,než že si s ní musí cestou hrát..Naštěstí ten pád želva přežila a nikdo si ničeho nevšiml,takže ji máme dodneška..A je to už pár let,dvojčata budou mít 15...
Moje segra si propašovala koťátko z chorvackého Zadaru, bylo krásné, šedivé. Zabydlelo se u babi na chalupě a už má mnoho generací šedivých a velkých koček a kocourů na svědomí
A sestřenka říkala, že v letadle celou cestu nemohla spát, neboť měl někdo na palubě koťátko a strašně mňoukalo
letěla z Chicaga do Prahy
Za dávných časů se pašovalo pokaždý něco. Každý výlet, byť do "lidodemo" končil nervama. Najdou, zabaví?
Nejraději vzpomínám na zájezd do NDR, který mi mamka koupila jako dárek k 18tinám. Celkem v poklidu jsme tam kupovaly hlavně to, co šlo převážet, tedy ponejvíc hadry (ne na děti, na sebe). Pak se máti shlídla v krásných hodinkách-přívěsku na krk. Neodolala. Samozřejmě, že už byly nad povolený limit. Na ubytovně se jimi kochala a rychle je natáhla (nadoraz), aby se přesvědčila, že jsou funkční. Další den jsme se vraceli domů a nastal problém, kam s hodinkami. Jsou malé, tak šup do podprdy. Krabičku se záručákem s mírně lítostivým pohledem hodila do koše. A pak hrůza v očích - ONY TIKAJÍ!!! Začala jsem se řechtat (nechtěla mi prozradit, kam je schovala, ale ve vteřině mi to došlo). Ty nervy, co zažila na hranicích, bych nepřála nikomu a jak se proklínala, že je natáhla!