Přístup k životu bývá různý, úzce související s úhlem pohledu. Buď životní trable berete jako fakt a příležitost zvládnout i náročné okamžiky, nestěžujete si a hrajete s kartami, které vám osud rozdal, anebo naopak: stěžujete si, kudy chodíte, a máte pocit, že tolik naloženo máte široko daleko jenom vy. A pokud se tyto rozdílné osobnosti potkají v jedné rodině, atmosféra někdy zhoustne. To je případ i třiatřicetileté Zdeňky a její švagrové, o dva roky mladší Pavlíny.
Foto: Shutterstock
Před svými rodiči smekám
„Já a bratr jsme dvojčata. Narodili jsme se rodičům, kteří prožili tragickou událost – náš starší bratr se ve čtyřech letech nešťastnou náhodou utopil v řece. Maminka se z toho šoku dlouho vzpamatovávala, nakonec to ale s tátou nevzdali a začali znovu žít. Z jejich nezlomné vůle být i přes nepřízeň osudu opět šťastní jsme se narodili my, snad vůbec první dvojčata v historii rodu. Jako by jim život chtěl ztraceného synka vynahradit... Naši byli báječní, maminka se o nás možná jen trochu víc bála. Svůj strach ale krotila a snažila se nás neomezovat v žádných běžných aktivitách. Dodnes před svými rodiči smekám, jak se k životu ‚poté‘ postavili,“ vzpomíná Zdeňka. „Měli jsme moc hezké dětství a rodiče, kteří nám šli obrovským příkladem. Bráškova smrt nebyla tabu, přestože muselo být strašně těžké odpovídat na naše otázky. Chtěli jsme se o svém sourozenci přirozeně dozvědět víc a naši se v rámci svých možností snažili vyhovět nám.“
Přála jsem mu, aby byl s Pavlínou šťastný
Roky ubíhaly, Zdeňka a její dvojče Vilém dospěli. Ona odešla studovat do Prahy, on se vyučil, zůstal v rodném městě a začal pracovat. Osamostatnil se a po uši zamiloval do tmavooké servírky z místní restaurace. Po dvou letech randění ji požádal o ruku a ona ráda souhlasila. Vilém platil za místního fešáka a šikovného elektrikáře, široko daleko jediného. „Vildovi jsem moc přála, aby byl s Pavlínou šťastný. Znala jsem ji jako milou holku, někdy možná trochu zakřiknutou, což mi svým způsobem vlastně bylo sympatické. Proto jsem se dost divila, když jsem k nim po delší době přijela na návštěvu,“ vypráví Zdeňka. Ze zakřiknuté slečny se stala paní stěžovatelka. „Sotva jsem se s ní ocitla o samotě, hned spustila. Začala si na bráchu stěžovat, vytahovala kdeco. Včetně toho, jak je v domácnosti marný a jak nás nejspíš rodiče rozmazlovali. Stěžovala si i na to, že je manžel často v práci, zapomněla ale dodat, že ona naopak po svatbě pracuje jen příležitostně jako brigádnice a má ráda drahé věci. Byla jsem zaskočená a cítila se nepříjemně."
Začala mi denně volat a stěžovala si
Zdeňka chvíli rozdýchávala Pavlínino chování. Na svého manžela si před ní stěžovala tak, že na něm nezůstala nit suchá, ale když se vrátil domů, zahrála dokonale spokojenou paní. Vilém ji doslova hýčkal, nosil jí květiny a dělal pomyšlení. „Viděla jsem, jak ji miluje. Slepě a bezvýhradně. O to víc mě bolelo poznání, jak skvělá herečka Pavlína je. A šokovalo mě, že se přede mnou tak projevila. Návštěvu jsem raději zkrátila a vymluvila se na práci,“ přiznává. „Měla jsem o čem přemýšlet. Vymyslela jsem ale jen to, že nechám Vildu svému osudu, protože kdybych mu cokoli řekla, ve své milostné slepotě mi neuvěří,“ uzavírá Zdeňka.
Švagrová jí začala telefonovat. „Já nevím, snad z nudy, anebo z nedostatku kamarádek mě začala denně bombardovat mnohaminutovými hovory. Dokola omílala to samé, opakovaně si stěžovala. A kromě stížností na bráchu si stěžovala i na všechno ostatní. Pokaždé vše shrnula do obvyklého ‚no jo, já to prostě musím mít vždycky těžší, než ostatní‘. Jednoho dne jsem nevydržela.“
Z plných plic jsem jí řekla, co si o ní myslím
Zdeňce povolily nervy. Umlčela permanentně nespokojenou švagrovou a z plných plic jí řekla, co si o ní myslí. Vysvětlila jí, že její nespokojenost nejspíš pramení z nespokojenosti se sebou sama i z úhlu pohledu, kterým vnímá život. Zmínila své rodiče, kteří by si právem mohli na osud stěžovat, ale nedělali to. Zmínila i Viléma, který se může přetrhnout, aby zabezpečil svou ženu, a přesto jí nezapomíná nosit květiny a brát do kina. A nakonec jí poradila, ať si o všem, co jí tedy na manželovi vadí, promluví přímo s ním, a ne s jeho sestrou. Šokovaná Pavlína beze slova zavěsila a už nezavolala. „Problém je ale v tom, že se tenhle incident pravděpodobně podepsal i na vztahu s Vildou. Cítím, že mu Pavlína něco nakukala, protože brácha je najednou odtažitý a v komunikaci se mnou i dost strohý. Mrzí mě to strašně moc, ale nevím, co s tím. Pokud mu chci něco v tom směru říct, obrací řeč jinam a rychle se loučí. Nechci situaci ještě zhoršit, ale v tom, jak to je teď, se cítím moc špatně,“ říká tiše Zdeňka.
Zdroj: respodentka Zdeňka
Čtěte také:
- Vadí mi, že je moje těhotenské břicho pro ostatní pupkem světa, stěžuje si Věra
- Své děti nikomu nepůjčuji, věřím jen manželovi, svěřuje se Lenka (28)
Zdroj: příběh čtenářky, textová úprava autorka článku
Nový komentář
Komentáře
Tohle už jsem někde četla.
UUdelala jste správně.
Mimochodem, za léta práce v převážně ženských kolektivech jsem dávno zjistila, že je to takový folklór, že si mnohé, ne všechny, ženy běžně stěžují na své manžely takovým způsobem, že by se člověk podivil, proč se za ně kdy vdaly. Než zjistí, že valná část těch stížností je mnohonásobně přehnaná, že to dámy vůbec nemyslí vážně, a že spíš chtějí v očích ostatních žen vypadat jako hrdinky, že to mají tak těžké, co ony všechno zvládnou a vydrží a jak jsou úžasné, ne že jejich manželé jsou opravdu tak příšerní. Nevím, kde se to bere, ale je to docela častý jev. Zdenka asi ještě nikdy nepřišla do prostředí, kde by se tohle dělo, jinak by ty řeči od švagrové brala s velikou rezervou.
No - a co si Zdenka myslela, že se stane? Že Pavlína řekne "ó, jak jsem byla hloupá, děkuji ti, milá švagrová, že jsi mi otevřela oči, máš naprosto pravdu, a já se od této minuty změním a budu jiná, lepší"?
Jisté ochlazení vztahů je přirozený a logický důsledek. Že se v tom cítí Zdenka špatně, to má holt blbý, ale to je jen její věc. Zatímco kafrat do manželství jejího bratra její věc nebyla. Pokud nechtěla poslouchat telefonické hovory dnes a denně (o čemž pochybuji, že by to skutečně bylo denně), mohla jednoduše požádat švagrovou, ať jí tak často nevolá, sorry jako, studuju, musím se učit, mám toho moc, zavolej mi za týden, měsíc, rok. Možná že švagrová není kdovíjaké štěstí pro bratra, ale Zdence to nepřísluší nijak řešit a ani komentovat.
Hodně lidí, nesnese pravdu, a to je to nejhorší.
Vím, že šikovný řemeslník docela slušně vydělá, ale na kupování drahých věcí, když mají budovat vlastní domov a manželka dělá brigády to moc nebude. Zdeňce do toho sice nic není, ale když by si Pavlína stěžovala, řeknu jí to taky.